Vzpomínáte? Dres vykasaný z trenýrek, podkolenky na půl žerdi. Ale při hře elegantní jako jeho věčný německý rival Beckenbauer. Ostře řezané rysy ve tváři ani léta neuhladila. Ale žádný strach. Přestože se už uvelebil na měkkých sedačkách autobusu, ochotně svolil ke krátkému exkluzivnímu rozhovoru pro MF DNES.
Jste alespoň teď lepší než "císař Franz" nebo váš krajan, tehdejší bohémský král Cruyff?
Ó, to nevím. (hrdý úsměv) Jsem denně na hřišti, držím se ve formě.
A co celý Ajax – kdy znovu dosáhne k evropským výšinám jako v 70. letech, nebo v roce 1995, kdy dobyl Ligu mistrů?
Tak to nevím. Potřebujeme čas. Máme hodně šikovných hráčů. Ale v mladém věku, kdy potřebují ještě získat moc a moc zkušeností. Viděl jste, jak jsem je školil, ne? (úsměv)
Jenže vy je za pár měsíců prodáte. Může v dnešním světě bleskových fotbalových peněz Ajax uspět?
Máme hodně talentů, míň peněz. Míň než v Anglii, Itálii nebo Španělsku. Nizozemsko je proti nim hodně malá země. Jsme v jiné situaci než za naší éry, tehdy se netočilo ve fotbale tolik peněz. Víc záleželo na koncepční práci, nápaditosti. My trenéři bychom si přáli, aby ti kluci zůstali déle. Ale někdo položí na stůl balík peněz a oni jdou. Co nadělám...
Věčný pilíř totálního fotbaluDvakrát prohrát ve finále mistrovství světa? To je krutý osud. Zvlášť pro kapitána. A obránce, který se nachomýtne u gólů. To ví nizozemská legenda Rudolf (Ruud) Jozef Krol, jemuž se to přihodilo v letech 1974 a 1978. Narodil se v Amsterdamu, který i po toulkách světem nepřestal milovat. V 70. letech byl pilířem Ajaxu a Nizozemska, jedněch z nejlepších týmů všech dob. A prototypem moderního obránce, neboť "totální fotbal" kouče Michelse velel všem: Na zteč, do útoku! Ať hrál nalevo nebo volného hráče neboli libera. Po Ajaxu strávil rok v kanadském Vancouveru, kam vyrazil z evropského šampionátu v Itálii v roce 1980. Pak ještě působil v Neapoli. V druholigovém Cannes, kde ukončil kariéru, objevil svět umění. Začal chodit do galerií, sbírat obrazy. Rád cestuje a poznává svět. Trénoval belgický Mechelen, švýcarskou Servette, Zamalek v Egyptě a Al-Wahad v Emirátech. Pak šel jako asistent k reprezentaci a teď už pátým rokem pomáhá zase v Ajaxu. "Ideální asistent," tvrdí o něm experti. "Poctivý, loajální, s perfektními postřehy." K tomu, aby vládl jako hlavní kouč, mu chybí možná ambice, možná schopnosti kličkovat příšeřím fotbalového zákulisí. Na hřišti vždycky hleděl zpříma... Víc ho cení v cizině než doma v Nizozemsku. |
Baví vás taková práce? Bez perspektivy, že ji dotáhnete do konce? Nemá se lépe Johann Cruyff, který už sám nekoučuje, ale jenom všechno komentuje a kritizuje v médiích?
Ha ha, to je pravda... Ale on ví, co říká, nemyslete. A někdy to je hodně důležité, popíchnout to.
Na české fotbalisty však ani on neporadil. Platí to v mezistátním i klubovém fotbale. Proč čeští fotbalisté na nizozemské umějí zahrát?
Vždycky to tak bývalo, že? A zvlášť v Praze. I když pozor, my jsme tu jednou (v roce 1972 v přátelském utkání – pozn. aut.) vyhráli. Nizozemci hodně vyhrávají, možná osmdesát procent zápasů. Ale z těch prohraných máme většinu s Čechy.
Dost vás sebralo hlavně nečekané vyřazení v semifinále mistrovství Evropy 1976. Ale vy osobně jste byl u další výhry, jako asistent reprezentačního kouče na Euru 2000 při Collinově penaltě proti Česku.
No jo, to bylo křiku... (úsměv)
Za tři týdny se potká v kvalifikaci nizozemská a česká reprezentace. Je souboj Sparty s Ajaxem předzápasem?
Ale proč? Podívejte, Galásek s Grygerou teď hrají na nizozemské straně, potom budou na české. Hráči to tak neberou, nemají problém přehodit myšlení pro jiný tým.
Váš národní tým už má postup na šampionát téměř jistý. Může znovu dosáhnout až na finále jako vaše generace dvakrát v 70. letech?
Klidně.
Říkalo se: Fotbalisté jsou to skvělí, ale nafrněné individuality, hádají se bílí s tmavšími atd. Teď to, zdá se, neplatí. Jak to kouč Van Basten dokázal?
Ano, je to jeho zásluha. Vyměnil pár hráčů a těm, jimž věří, pozvedl sebedůvěru. Věří systému, který hrají. Dýchají vítězným duchem, to je moc důležité.
