"Ještě nemám svou dřívější sílu," říká Šimák. Od loňského podzimu osm měsíců flámoval, na fotbal kašlal, k tréninku se vrátil teprve v létě. "Pořád to není ono, musím shodit."
Chlapík s číslem 16 na zádech z padesáti přihrávek pokazil jen třináct, pár záblesků fotbalového génia ukázal. "Když měl balon, tak to trochu hořelo. Snažil se něco vymyslet," pochválil ho trenér František Straka.
Šimák hrál při Lize mistrů poprvé v základní sestavě, a než se trochu rozjel, uběhlo přes dvacet minut. Jeho vláčný pohyb nepřipomínal nebezpečného nájezdníka, kterým býval.
Nehrál na Poborského místě pravého záložníka, spíš běhal ve středu hřiště. Hůř bránil, dopředu se nehrnul. Přitom měl být režisérem, který tvoří šance.
Nakonec to byl právě Šimák, kdo poprvé a naposledy ze sparťanů vystřelil za první půli na branku. Ve 24. minutě zakroutil přímý kop a Rüstü musel míč vyrazit.
Rozehrával standardní situace, po čase se posunul na pravou zálohu a kombinoval. Krásně zasekl míč za nohu a přihrál do šance Rezkovi, po pauze křížným pasem našel Urbánkovu levačku.
Jenže výbušnost Šimák teprve hledá. "Potřebuju pořádnou zimní přípravu." Ještě předtím poletí s přítelkyní na dovolenou na Maledivy. "Nabrat sílu."
Včera už po sedmdesáté minutě nemohl, sám si řekl o střídání. Hlavní tribuna mu nesměle zatleskala.
