"Těšíme se moc," říkají čeští reprezentanti v teplákových soupravách Spartaku Moskva.
A mezitím vyřizují s šéfem výpravy vstupenky na zápas pro rodinu a známé. "Tricať pjať," hlásí Kováč. "Ja desjať," dodává Jiránek, který dokonce v Liberci před šesti lety působil.
Ani jeden z nich už ruštinu ve škole neměl, přesto se snaží. "Možná i proto nás mají rádi. Argentinec, co přišel se mnou, umí pořád jen čtyři slova, a Brazilci taky," říká Jiránek. Do ruské metropole zamířil v létě 2004. Kováč o půl roku později.Spolu s Rakušanem Stranzlem tvoří říznou defenzivní osu týmu.
O útočné výpady se starají Jihoameričané a hlavně mladí Rusové. "Ti umějí s míčem neskutečné věci.
Radši kličkují, než dávají góly," diví se Jiránek.
Zpočátku bydleli pět minut od sebe v Sokolnikách. Později i s přítelkyněmi, modelkami. Jiránek teď zůstal sám, autem půl hodiny od parťáka. "On se ale o mě Kovi postará," nermoutí se.
Jak si zvykli na tužší ruský režim? "Já zažil peklo v Itálii, na soustředění jsme byli i týden," mává rukou Jiránek. "Ona ta báza je někdy dobrá. Máte klid, vyspíte se. A nemusíte pořád lítat po městě na ty kávy," doplňuje Kováč.
"A nevíte, kde se tady mění peníze?" ptá se. Po zápase mají slíbený od trenéra den volna v Praze. I kdyby prohráli. "Šlo by přece zatím jen o první poločas, ne?" prohodí bezstarostně Jiránek. A šance na postup? " 50 na 50," tipuje Jiránek.
 Čeští fotbaloví reprezentanti Martin Jiránek (vlevo) a Radoslav Kováč při tréninku moskevského Spartaku v Liberci. |
