Ještě před rokem si tohle neuměl nikdo představit. Když Siegl v únoru přestoupil do Příbrami, mnozí se tam na něj dívali skrz prsty. Ani trenér Kotrba ho nechtěl. Siegl přicházel s pověstí frajírka, který uctívá jen jeden klub. Ve Spartě strávil čtrnáct let, vyhrál s ní jedenáct titulů, tak proto ty pochyby. "Snad už ale poznali, že nejsem namyšlený ruďoch," usměje se.
Do konce ročníku dal šest gólů a pomohl Příbrami k postupu do evropského poháru. Město jej začalo uznávat. V nové sezoně se zatím trefil pětkrát a počet svých ligových branek posunul na číslo 146. "Asi chytám druhou mízu." Tři měsíce už Siegl s rodinou bydlí ve Zbraslavi nedaleko výpadovky na Příbram. Na stadionu je za pětadvacet minut, tedy dřív, než by se Prahou domotal na Spartu. A navíc nejezdí sám.
Každý den se u benzinové pumpy sejde parta spoluhráčů. Kromě Siegla ještě z Prahy vyrážejí Šmejkal, Kučera, Jarolím, Blažek a nově i Frýdek, který s mužstvem trénuje.
Sieglovi je dvaatřicet a svítí z něj dobrá nálada. Věkem se změnil, je klidnější, snad i skromnější. Co zůstalo stejné, je jeho útočná síla. I když mu chybí rychlost a dravost, tedy trumfy moderního útočníka, má vrozený čich na góly. "Jo, Ben Johnson nikdy nebudu," narazí na slavného sprintera.
Jestli jednou bude psát paměti, rozdělí je nejspíš na dvě kapitoly: Život před penaltou a Život po penaltě. "Do té doby šlo všechno dobře a najednou jsem spadl na dno," vzpomíná.
Byl večer, 15. září 1999. Sparta hrála Ligu mistrů proti Bordeaux, Siegl neproměnil penaltu a zápas skončil bez gólů. Ve Spartě ho v tu chvíli odepsali. Měl lákavou nabídku z Japonska, ale nechtěl utéct jako zbabělec. Pro klubové šéfy se však stal příliš drahým špásem. Skoro nehrál, bral asi sedm milionů korun ročně, a tak se ho zbavili.
V Příbrami si střelce považují.
Nemohou mu dávat tolik peněz, ale i tak vydělá víc než ostatní. Závist spoluhráčů? To prý nezná.
"Taky nezávidím Rosickému. Já měl v jeho letech čtyři tisíce měsíčně, dnes se berou miliony, luxusní auta i byty." Od třetího ligového kola je Siegl v Příbrami kapitánem. Srdce mu však stále bije pro Spartu.
"Jednou bych se tam rád vrátil," prohlásí.
Ví jistě, že jako hráč už to nestihne.
