Když usedl a kolem něj se namačkali domácí žurnalisté, ostatní belgičtí hráči mu s úsměvem zatleskali. Dílem z hecu, dílem jako projev opravdové úcty k největší hvězdě mužstva.
"Necítím se úplně na sto procent, měl jsem výron v koleni a navíc se mi tam dostal nějaký zánět," vysvětluje pětadvacetiletý belgický reprezentant, proč ještě není jisté, že bude na čtvrteční utkání fit. "Ale dělám všechbno pro to, abych nejpozději dopoledne před zápasem mohl trenérovi říct, že jsem připraven."
Kdyby nastala situace, že by se úplně necítil, a mužstvo by ho v průběhu zápasu coby excelentního střelce potřebovalo, neváhal by. "Samořejmě bych potíže přemohl a na hřiště šel," poznamenává. "Ale jak říkám, myslím hlavně na to, abych byl v základní sestavě. A když to nepůjde, máme mužstvo dost silné i beze mě. Jsme hlavně tým, ne jednotlivci."
Slavia má podle Mpenzy velkou šanci na postup. "Dala nám v Mouscronu dva góly a remizovala, to je v pohárech obrovská výhoda. Takže teď ja na nás, abychom jí ty góly oplatili. Když budeme hrát jako doma ve druhém poločase, nemusíme se o postup strachovat."
Nebezpečnou dvojici v útoku Mouscronu vytváří Mpenza s francouzským fotbalistou Bakadalem. "Je mi hodně podobný, už tím, že je taky černý," zažertuje. "Ale vážně, rozumíme si spolu i mimo hřiště, takže na něm nám to pochopitelně klape taky. Umí přidržet míč a má vynikající přihrávku, na kterou se můžu já i další spoluhráči skoro pokaždé spolehnout. Je zkrátka stejně tak dobrý jako brácha, který válí v Schalke, možná jen o trochu pomalejší."
Při zmínce o o dva roky mladším bratrovi, rovněž výborném útočníkovi, se trochu zasní. "Chtěl bych se dostat na jeho úroveň a zahrát si s ním v jednom klubu," obdivně se vyjadřuje o třiadvacetiletému sourozenci, který nosí jméno Emile, a v bundeslize se proslavil hlavně střeleckými schopnostmi. "A pak mám taky sen, že spolu jednou budeme stabilně nastupovat za belgické národní mužstvo."
Emile Mpenza prý bratrovy góly do slávistické sítě neviděl. "Druhý den po zápase jsem mu volal, ptám se, co tomu říkal, a on, že prý když jsme v poločase prohrávali dva nula, tak televizi vypnul a šel spát. A ráno se prý divil, že jsme nakonec neprohráli."
Starší z bratrů se během interview zachmuří jen jednou. To když se mu připomene letošní mistrovství světa a neuznaný Wilmotsův gól z prvního poločasu v osmifinále s Brazílií. "Dodnes to všichni cítíme jako obrovskou křivdu. Všichni viděli regulérní branku, jen rozhodčí viděl Wilmotsův faul," vzpomíná Mpenza, který odehrál v útoku vedle Wilmotse celý zápas. "Neříkám, že bychom šli do čtvrtfinále my, ale zápas by při našem vedení každopádně vypadal jinak."
Brazilci nakonec vyhráli 2:0, ale na hrdiny zápasu byli pasováni Belgičané. Emile Mpenza se šampionátu nezůčastnil kvůli zranění.
Mbo Mpenza viditelně ožije jakmile uslyší jméno Pavel Horváth. S ním se totiž před časem sešel v mužstvu Sportingu Lisabon a loni na podzim spolu přestáli nepovedené angažmá v Galatasaray Istanbul.
"Jó, Pavel, výborný parťák, na toho vzpomínám strašně rád. Moc jsme se skamarádili a hodně jsme toho spolu zažili jak ve Sportingu, tak potom v Istanbulu. S ním jsem se nikdy nenudil, v jeho společnosti se člověk vždycky hodně nasměje. Byly to prostě nezapomenutelné jízdy," září Mpenzovi šibalsky oči.
Na otázku, kde si víc užili, zda v Lisabonu, nebo v Istanbulu, odpoví bez váhání. "Samozřejmě, že hlavně v Istanbulu. Protože v Lisabonu jsme museli především pracovat," dělá narážku na skutečnost, že po loňském přestupu do Galatasaray s nimi v tureckém klubu záhy přestali počítat.
Ve středu dopoledne byli fotbalisté Mouscronu na procházce na Starém Městě a u Karlova mostu. "Moc se mi vaše město líbí," rozplývá se. Žádný suvenýr si však prý koupit nestačil. "Nebyl vůbec čas, měli jsme strašně rychlého průvodce, byl to fofr. Ale projít si noční Prahu s Pavlem Horváthem, to by musel být zážitek. Jenže jsem na něj ztratil číslo."
Když mu po chvíli kdosi přistrčí mobilní telefon, je Mpenza jak u vytržení. Jak by ne, když ho z černé krabičky zdraví Pavel Horváth. "Zatím jsme se na ničem nedomluvili, ale večer si určitě zavoláme," říká belgický reprezentant. "Moc vám děkuju."
A jestli by Horvátha mohl považovat za svého bílého bratra, když český fotbalista o něm bez ironie prohlašoval, že byl jeho černým bratrem? "S tím bych klidně souhlasil, ano, Pavel je můj bílý bratr."
