Před válkou ho záhřebská elektrocentrála poslala na učení do Československa: „V plzeňské Škodovce dostaneš nejlepší školu.“
A tak patnáctiletý Franjo Wölfl procestoval kus Evropy, aby se stal elektrikářem. Ovšem fotbalu se vzdát nechtěl. Měl s sebou slušná doporučení, takže ho vzala plzeňská Viktoria na zkoušku. Záhřebský mladíček uspěl. Při turné po republice se zaskvěl třeba hattrickem do sítě silných Židenic: „Toho kluka si musíme nechat!“
Ten kluk odehrál v Plzni dvě sezony. I když nastřílel jen pět ligových gólů, musí se nechat, že zaujal. V dobových novinách se píše, jak dokonalé má zakončení, že je největším objevem, který se kdy v Plzni objevil. „Já byl ve Viktorii první rok a už to jelo. Vlezlo mi to do hlavy a to mi bylo teprve šestnáct. Flákal jsem tréninky, najednou jsem byl zlobivé dítě,“ přiznal po letech, když se vrátil domů a stal se elitním kanonýrem Dinama Záhřeb.
Plzeň - Dinamo ZáhřebSledujte ve čtvrtek od 21.00 online. |
Schválně se přiznejte, znali jste jméno Franjo Wölfl?
I kronikáři a specialisté na fotbalovou historii měli problém. Mnozí vůbec netušili. Muselo se dlouze pátrat v archivech, abychom rozklíčovali příběh zapomenutého hrdiny, který spojuje dva soupeře ve čtvrtečním programu Evropské ligy.
Plzeň + Dinamo Záhřeb = Franjo Wölfl.
Jak se vlastně jmenuje
Všechny plzeňské předválečné kroniky shořely na konci války v dřevěné tribuně, na kterou u seřazovacího nádraží padaly bomby při angloamerických náletech. Dobové noviny si můžete pročítat leda v knihovnách. Zjistíte v nich, že se příjmení Wölfl komolilo. Často bylo psané s jednoduchým V, většinou bez přehlásky nad O.
Křestní jméno Franjo se někdy počeštilo na Františka, někdy poněmčilo na Franze. V knize Atlas českého fotbalu od roku 1890 je Wölflovo křestní jméno vytečkované. „Prostě jsme nedospěli k jednotě a nechtěli v knize udělat chybu,“ přiznal jeden z autorů Miloslav Jenšík, renomovaný sportovní historik. Kroniky Dinama Záhřeb jsou zase psané v archaické chorvatštině, takže místní potřebovali speciálního překladatele, který několika kapitolám musel věnovat dva dny času. „Mara patří mezi naše velikány,“ vzkázal pak Miroslav Tomaševič, který v Dinamu pracuje v oddělení pro styk s veřejností.
Jak se krotí horká hlava
I když neexistují televizní záznamy, které by potvrdily Wölflovu gólparádu, tvrzení o velikánovi není nijak přehnané. Za osm let v Dinamu stihl 260 gólů v 261 zápasech. Mezi všemi střelci Dinama Záhřeb je šestým nejlepším!
„V Plzni jsem pochopil, jak bych se neměl chovat. V novinách mě pořád přehnaně chválili. Všímali si, jaké mám přednosti, a já si myslel, že jsem hotový fotbalista, že se nemusím učit, že jsem hvězda. To mohl být můj konec,“ svěřil se Wölfl zcela upřímně už jako zralý muž. „Naštěstí k týmu přišel pan Kučera, bývalý reprezentant, a dal mi moje chování vyžrat: Poslouchej, ty ses ve fotbalové abecedě dostal nanejvýš k písmenu L, ještě zdaleka neumíš všechno. Byla to pořádně studená sprcha na moji horkou hlavu.“
Viktoria Plzeň byla tehdy v kurzu. Ve státní lize sice bodově nestačila na Spartu, Slavii a brněnské Židenice, ovšem herně jim konkurovat mohla. „Viktorka byla založena jako dělnický klub a právě ve třicátých letech vzkvétala. Na klub se začali nabalovat obchodníci židovského původu a rázem bylo v rozpočtu víc peněz. Však se taky Viktorce říkalo Židí,“ popisuje kronikář Pavel Hochman s typicky plzeňským dlouhým í na konci věty.
Jak se dělá kariéra
Plzeň si díky židovským sponzorům rázem mohla dovolit platit i cizince, přišel Rakušan Müller nebo Maďaři Páli a Csapo. V roce 1935 se Viktoria pod trenérem Protivou dostala do ceněného Středoevropského poháru a utkala se s Juventusem Turín. To byla událost pro celý region. Na stadion v Luční ulici dorazilo skoro 20 tisíc lidí, přestože den před výkopem Plzeň poškodila šílená větrná smršť a krupobití.
Mladý chorvatský pomocník se málokdy dostával do sestavy, protože přednost dostávali zkušení pardálové Bína, Čulík a Hess. Střídat se ještě nesmělo, takže Wölfl sbíral starty i góly zřídka. Jakmile se v roce 1937 vyučil, šel za svým fotbalovým štěstím do Záhřebu.
Býval to vyhlášený technik, měl šikovnou a rychlou kličku, ani ze soubojů neodpadával. A hlavně ta jeho střela! Tak bývala jedovatá. Při jednom pohárovém utkání v roce 1939 se trefil jedenáctkrát, to ani Pepi Bican nedokázal.
Po odchodu z Plzně strávil zbytek kariéry v Záhřebu. Nejdřív v klubu Gradjanski, který byl po válce rozprášen. Z trosek pak vzniklo Dinamo. Wölfl se stal dvakrát králem ligových střelců, v roce 1948 pomohl Jugoslávii k olympijskému stříbru, a když se následně stal trenérem, vyprávěl svým svěřencům: „Jsem vděčný za školu v Plzni. Byla to výborná zkušenost. Začal jsem fotbal brát vážně. Plzeňské ponaučení ve mně zůstalo napořád.“
Zapomenutý plzeňský „elektrikář“ zemřel 8. srpna 1987 v Záhřebu.
