Chytil střelu Sterlinga, s míčem v náruči se svalil k zemi. „Trochu jsem chtěl tahat čas,“ líčil český gólman emotivní závěr.
V tu chvíli nizozemský rozhodčí Kuipers duel ukončil, Basileji remíza 1:1 zajistila postup do osmifinále Ligy mistrů, slavný Liverpool bude hrát na jaře jen Evropskou ligu.
„Ulevilo se mi. Liverpool měl tlak, fanoušci je hnali, Gerrard všechny kolem sebe zbláznil. Pak byl konec a náš stoper Walter Samuel, který u mě stál nejblíž, začal křičet: Jsme tam, dokázali jsme to,“ popisoval pětadvacetiletý reprezentační gólman.
Měl jste v závěru obavy?
Obavy, strach, to ne. Na to nemáte čas. Domácí neměli co ztratit, riskovali, jejich standardky byly nepříjemné, míč mohl kdykoli propadnout. Říkal jsem si, aby mi Gerrard nedal ještě jeden gól. Den před zápasem jsem si četl v programu, jak před deseti lety otočili poslední zápas ve skupině s Olympiakosem, on dal ke konci gól na 3:1 a díky tomu postoupili. Pak celou Ligu mistrů vyhráli.
Kdyby to zopakovali, zase by se psalo o Gerrardovi a ne o Vaclíkovi.
Ne, tak jsem to nemyslel. Zase dal krásný gól, na tu jeho střelu z trestňáku jsem neměl. Zkusil jsem to, ale na míč jsem nedosáhl. Slyšel jsem, jak zazvonila tyč a doufal, že se míč odrazí ven. Jenže slyšel jsem lidí řvát, tak mi to bylo jasné.
Nedoskočil jste proto, že jste si hlídal svou tyč?
Tu si musíte hlídat vždycky, ale stejně většina gólmanů udělá úkrok za zeď. A pak už je na nich, jestli to stihnou zpátky. Já nechtěl zůstat stát a jen se dívat, jak to Gerrard dává přes zeď. To by byl alibismus.
Narozdíl od Olympiakosu jste náporu odolali. Zažil jste po zápase někdy větší radost?
Titul je víc, s tím se to srovnat nedá. Ale jinak radost byla obrovská. Když nám v srpnu vylosovali Real a Liverpool, asi nám málokdo věřil.
Vy si věříte i v osmifinále, že? Koho byste si přál?
Někoho, proti komu budeme mít reálnou šanci na postup. Chtěl bych si zkusit, jestli se to dá v Lize mistrů protlačit ještě dál než do osmifinále.
Co o vašem postupu ze skupiny rozhodlo?
Na Real nikdo neměl, takže vzájemné zápasy s Liverpoolem, hlavně ten první doma. My měli po zápase v Madridu, kde jsme dostali pět gólů. A Liverpool doma porazili, v celkovém součtu to rozhodlo. Proto nás ani teď nemrzí prohra v Bulharsku s Razgradem, i když nás dlouho štvala. Tenkrát jsme měli horší období, prohráli i v lize. Pak se to zase zlomilo.
Liverpool jste porazili doma a dlouho vedli i v odvetě. Navíc soupeř Markovič byl vyloučený. Kdy jste začal být jistý, že to vyjde?
I když si v první půli skoro nic nevytvořili, tak hráli líp než v říjnu u nás v Basileji. Ale my zahráli výborně, škoda, že jsme po přestávce z několika brejků nepřidali druhý gól. Závěr by byl klidnější.
Byl nervózní, dramatický. Který zákrok byl pro vás nejtěžší? Jak jste skočil pod nohy Gerrardovi a domácí fanoušci chtěli penaltu?
Mohlo to vypadat všeljak, ale já věděl, že jsem nejdřív hrál míč, že to penalta prostě být nemůže. I když nikdy nevíte, jak to vidí rozhodčí. Čekal jsem do poslední chvíle, jestli nebude střílet. Až když měl míč dál od nohy, risknul jsem to. Položil jsem ruku na míč a jak on běžel dál, tak se to snažil protlačit. Ne, nefauloval jsem.
V závěru jste byl ošetřován po srážce se spoluhráčem Schärem a protivníkem Sterlingem. Vypadalo to, že nejste zcela fit. Bylo to tak?
Nebylo mi nic moc, k tomu jsme měli už vystřídáno. Stoper Schär dohrával zraněný, já byl otřesený, ale musel jsem to zvládnout, být připravený. Když jsem to pak viděl v televizi, divil jsem se, že mě nebolela hlava, protože jsem do ní dostal ránu. Spíš mě bolela ruka, brní mě ještě druhý den.
Jak jste postup oslavili?
Měli jsme společnou večeři. Za mnou přijeli známí i spolužáci z gymnázia, tak jsme na hotelu chvíli poseděli. Ale nic velkého. Po příletu z Anglie se ještě ve středu večer chystám do Bernu za klukama ze Sparty. Kéž by se to povedlo i jim.
V létě jste právě ze Sparty přestoupil. Jak první půlrok v Basileji hodnotíte?
Velká spokojenost. Jsme první v lize, máme slušný náskok osmi bodů a jdeme dál v Lize mistrů. Co víc si přát?
A z osobního pohledu?
Důležité bylo, že mi v klubu všichni věřili a pak to bylo jen na mně, jestli tu důvěru naplním. Sice se v létě vyměnil trenér, ale zůstal trenér brankářů, který mě chtěl. Věřili mi spoluhráči, nikdo nepochyboval, že když odešel Sommer do Mönchengladbachu, že já bych to za něj nezvládl.
