„Sex před zápasy není špatný. Člověk při tom příjemně zrelaxuje,“ říkal slavný brazilský útočník Romário, mistr světa z roku 1994.
Jeho následovníci v brazilské reprezentaci mají sex na mistrovství světa povolený. Stejně jako všichni další čtvrtfinalisté.
Brazilský trenér Luiz Felipe Scolari dává hráčům po zápasech jeden volný den. A během něj si můžou dělat, co chtějí. Vyrazit za rodinami, přítelkyněmi, relaxovat...
„Sex vás dostane do pohody. Jen jsem hráčem prosil, aby neprovozovali žádnou akrobacii,“ bavil Scolari novináře, když se ho na pravidla domácího týmu zeptali.
Brazilský deník Lance! upozornil, že sex mají povolený všichni čtvrtfinalisté - kromě Brazílie také Kolumbie, Francie, Německo, Nizozemsko, Kostarika, Argentina i Belgie.
Milostné hrátky si samozřejmě mohli dopřávat i v dalších mužstvech. Povolené je měli například hráči Spojených států, Švýcarska, Uruguaye, Itálie, Španělska, Anglie či Austrálie.
Další mužstva zvolila různá pravidla. Třeba nigerijští fotbalisté měli povolený sex jen s manželkami - přítelkyně a další ženy do ložnice nesměly.
„My to hodně necháváme na hráčích. Přece je nemůžeme úplně odstřihnout od vnějšího světa, ne?“ poznamenal francouzský trenér Didier Deschamps. „Záleží na tom, kdy to je, jak to je a kolik toho je. Ale nejsem doktor, takže nemůžu říct, jestli sex hráčům prospívá, nebo ne.“
Některé týmy pravidla nezveřejnily. K zákazu se otevřeně přihlásily jen čtyři reprezentace: Rusko, Bosna a Hercegovina (skončily v základní skupině), Chile a Mexiko (skončily v osmifinále).
„Na mistrovství budou hráči bez sexu. Nezajímá mě, jak to řeší jiní trenéři. Tohle není výlet, ale fotbalové mistrovství světa,“ utnul bosenský kouč Safet Sušič debatu. „Když to hráči nebudou moci vydržet, můžou masturbovat.“
Mexický trenér Miguel Herrera k tématu řekl: „Jestli hráči nevydrží dvacet dnů bez sexu, tak nemůžou být profesionály. V Brazílii jsme za svým snem. Když překonáme sami sebe, můžeme dokázat něco velkého.“
Vlivu sexu před zápasy nebo během šampionátů na sportovní výkony se věnovalo množství studií. Většina z nich však nejsou zcela vědecké.
To konstatovali například vědci Samantha McGlonová a Ian Shrier už v roce 2000: „Většina studií ani není opravdu vědeckých. A když už ano, tak se zabývají především fyziologií a neřeší psychologický dopad.“
