Ida a Mads jsou na pátém mistrovství světa. Na vlastní oči viděli památnou dánskou bitvu s Brazílií o semifinále 1998 ve Francii. Nejradši vzpomínají na dobrodružství 2002, ve kterém se přesouvali z Koreje do Japonska a zpátky: "I když místní nerozuměli jedinému slovu, pořád se na nás usmívali. Stačilo naznačit, že jsme v nesnázích, a hned se kolem nás seběhli a pomáhali. Bylo to milé."
Německo 2006 nemohli vynechat, ačkoli dánská reprezentace chyběla. Jižní Afrika je před čtyřmi lety překvapila laskavostí a Brazílie vydřidušstvím. Ceny jsou přemrštěné až hanba. Třikrát víc? Pětkrát? Kdo ví.
"Ale kašleme na to, žijeme jen jednou. Čtyři roky vyděláváme a pak jezdíme. Fotbal je naše vášeň. Nepojedeš s námi na vodopády?" říkají Ida s Matsem.
Bohužel, mám práci.
Vodopády Iguaçu jsou mezi Argentinou a Brazílií. Místní tvrdí, že kdo je neviděl, nezná Brazílii. "Máme tři dny volno mezi zápasy, tak je musíme něčím zaplnit," vypráví upovídaný Mads, když hned po ránu listuje průvodcem Lonely Planet.
Copacabanu si prošli dvakrát tam a zpátky, Ipanemu k tomu, Krista nad Riem viděli zblízka, na Cukrovou homoli vyrazili lanovkou. "Kéž by tu měli české pivo, to by byl dokonalý svět," chechtá se Mads.
S manželkou byli v Sao Paulu na zahajovacím zápasem Brazílie - Chorvatsko, v Riu si střihli Argentina - Bosna, za pár dní zvládnou ještě Salvador, pak Manaus s dvoudenním výletem po Amazonce a po osmifinále v Recife letí do Kodaně.
"Co nejvíc zápasů, co nejvíc zážitků. Tak chceme prožít Brazílii. A víš co? Už nám ani nevadí, že tu naše reprezentace není."
I český tým tu chybí, společně s Dánskem propadl ve stejné kvalifikační skupině. Marně přemýšlím, jestli mám být zpětně naštvaný, nebo už mi nevadí, že "tu naše reprezentace není".
Práce je spousta tak i tak.
