Kapuce mu sahá hluboko do čela, potácí se divně nakloněný tmou. "Ten chlápek je zfetovaný," znalecky prohodí od volantu taxikář Smith Rasesca. "Vystoupíte z auta a půjdete pěšky, on si sežene dva tři kámoše a nic vám nepomůže."
Vůz se s námi proplétá ulicemi Hillbrow, čtvrti s velmi špatnou pověstí mluvící o drogách, vysoké kriminalitě a beznaději. Je kolem půlnoci, jen kousek odtud se do tmy tyčí stadion Ellis Park, na němž se hraje fotbalové mistrovství světa, ale tohle není místo pro jásavý zvuk vuvuzel.
Hillbrow, to je panelákové sídliště na svahu protkané širokými silnicemi. Pomalu a takřka osamocen se po nich sune náš taxík, jehož řidič Rasesca se ujal role průvodce. Nejprve se podiví našemu přání a na střechu nedá tabulku taxi, prý by mohla provokovat.
"Dlouho jsem v Hillbrow nebyl, lidi se tam občas chovali jako zvířata. Klidně vám rozpíchali pneumatiky, aby vás nepustili dál." Podíváme se po sobě: stát v Hillbrow v nepojízdném voze coby snad jediní běloši v celé čtvrti by asi nebylo úplně fajn.
Jenže tak zle není, i Rasesca je překvapen: "Koukám, že se to tady mění k lepšímu. I já to čekal horší."
A co teprve my. Brzy získáme pocit relativního bezpečí, na ulici je sice plno podivných lidí a dívají se přímo do našeho vozu, ale vyzařuje z nich netečnost.
Ta by se podle muže za volantem rychle změnila, kdybychom opustili žlutý vůz:
"Žijí tady hoši ze Zimbabwe, Malawi, Nigérie nebo Zambie. Nigerijci jsou chytří, při okradení by aspoň používali hlavu. Smůlu byste měli, narazit na Zimbabwany, ti by použili násilí."
Do testu řidičovy pravdomluvnosti se nám nechce. Tím spíš, když bez podrobností a mrazivě monotónním hlasem říká, že mu tady ubodali bratrance, jenž v Hillbrow žil.
Je to zvláštní pocit, slyšet o místní vraždě, když vám okno vozu rámuje tyto obrazy: Hloučky černochů rozesetých po celé čtvrti, stojících u zdi a jen tak zírajících do tmy.
Půlnoční fronta žebráků před pekařstvím otevírajícím až ráno. Ohořelá torza sudů, z nichž šlehají plameny. Zatlučené obchody na ulici s výjimkou toho, co stlouká rakve. Paneláky, z nichž místo oken zeje temná vybouraná díra otevřená jako ústa bez zubů.
Ale na druhou stranu, ve spoustě bytů se vesele svítí a nad celou čtvrtí stojí socha připomínají Krista Spasitele v Riu, jen v naivnějším provedení.
"Vážně se to tu hodně změnilo," opakuje Rasesca.
Mimochodem, ten žehnající Kristus má černou tvář.
