"Proč bych si neměl věřit? Nemám se čeho bát. Přiletěl jsem sem přece dělat jen to, co umím," říká 32letý muž s hustým obočím, který dokazuje, že nejen hráči mohou patřit k příjemným překvapením turnaje.
Sebevědomá slova však sudí sděluje tichým hlasem, nedívá se vám do očí, působí zaskočeně. Stačí však, aby vkročil s píšťalkou a mikrofonkem před ústy na trávník a nesmělost je tatam.
Náhle je to rozhodný a razantní chlapík, který se nelekne příliš hlučné samoty, jež každého fotbalového rozhodčího obklopuje, a dělá s citem velmi správná rozhodnutí.
Kdyby je nedělal, v pěti zápasech by se neobjevil.
Irmatovův aršík utkání na tomto šampionátu začal vznikat brzy. Uzbek byl vůbec prvním rozhodčím, který šel v Jižní Africe do akce, byl nominován na zahajovací duel domácího týmu s Mexikem.
Jak snadné bylo se tehdy ušklíbnout! Jak snadné bylo pomyslet si něco o charitě ve prospěch fotbalově chudých zemí, jež může znehodnotit mistrovství!
A jak snadné bylo pro Irmatova tyto pochyby vyvrátit: jednoduše přijít na hřiště a mít zápas pevně pod kontrolou.
Byl to tak suverénní odraz do turnaje, že se Uzbekův deníček začal rychle plnit. Anglie – Alžírsko a Argentina – Řecko ve skupinách, Argentina – Německo ve čtvrtfinále a naposledy úterní semifinále, v němž Nizozemci porazili Uruguay.
V takový hvězdný čas možná ani sám Irmatov nedoufal, když poslední březnový den roku 2004 nastupoval k prvnímu mezistátnímu utkání, jež bylo pro většinu fotbalového světa takřka neviditelné, protože v něm hrál Libanon proti Vietnamu.
"Ale u nás v Uzbekistánu se říká, že je špatný voják ten, který se necítí být generálem," tvrdí rozhodčí, k němuž loni přilétlo ocenění pro toho nejkvalitnějšího v celé Asii. "Vždy jsem měl vysoké ambice."
A zase přichází ten kontrast: Irmatov to říká nepřesvědčivě, slezl ze svého zeleného pódia a ztratil jistotu. Kdo ví, možná tento muž, který je zaměstnán jako školní instruktor v Taškentu, s rozpaky reaguje i na to, že je v současnosti nejslavnějším občanem země.
"Je pravda, že nyní dostávám z vlasti spoustu pozitivních vzkazů," připouští. "Je to milé, ale pro mě jsou nejdůležitější zprávy od mých blízkých, ty mě drží ve formě." Přesněji řečeno – ve vysoké formě. Možná v té nejlepší ze všech rozhodčích na turnaji.
