Tomáši, vraťme se do časů, kdy hubený klučina hraje na škváře za pražské Kompresory. O čem jste tehdy snil? Chtěl jste být slavný fotbalista?
Nevím, spíš ne. Fotbal mě bavil, chtěl jsem ho hrát, ale v sedmi osmi letech snad ani kluci nepřemýšlejí o budoucnosti. Stačil mi míč, kopačky, hřiště.
A vnímal jste, jak výjimečný máte talent?
To bych neřekl. Snad kdybych měl kolem sebe lidi, kteří by mi to vtloukali do hlavy a pořád mě chválili, jak jsem dobrej.
Kolem vás to bylo jinak?
Tatík mě držel na zemi. Když se mi povedl zápas a já si myslel, jaká jsem hvězda, on mě uzemnil. Viděl věci, které jsem udělal špatně. Dneska vím, že to myslel dobře. Brácha Jirka s ním šel někdy do konfliktu, já ne.
Dnes už vás pochválit umí?
On chválil i tenkrát, ale zároveň se snažil, abych nezpychnul a nemyslel si, že jsem bůh ví co. Říkal: Dobrej zápas, ale... Teď už to říkat nemusí, sám si spoustu věcí uvědomuju. I díky výchově jsem k sobě kritický.
Kdo vám jako první řekl, že to dotáhnete daleko?
Přicházelo to postupně. My jsme byli dobrý ročník, Sparta většinou všechno vyhrávala. A když ti je čtrnáct, začínáš si uvědomovat, co v tobě je. Sleduješ okolí, v televizi hltáš velké zápasy nebo mistrovství světa a říkáš si: To by bylo krásný, kdybych tam jednou byl taky. Ale furt mě čekala dlouhá cesta.
Vy jste tu cestu ušel. Tušíte proč?
Vždycky mě fotbal strašně bavil – a baví mě pořád. To byl nejdůležitější motor. A k tomu mě tatík držel na zemi. Bylo mi šestnáct, ostatní šli ze školy na pivo a za holkama, já valil na trénink. To už jsem věděl, co chci.
Zábava vás nelákala?
A jak! Kolikrát jsem si říkal: Dneska nikam nejdu, nechce se mi. Ale vždycky jsem doma drapnul bágl a šel na trénink.
Rodiče vám nic nepřikazovali?
Ani mně, ani bráchovi. Když jsem měl nutkání, že něco ošulím, řekl táta něco, co mě zase zlomilo. Ale příkazy to nebyly. Pamatuju, jak jsme se ve škole domluvili, že jdeme bruslit. Už už jsem volal trenérovi a chtěl se vymluvit, ale stejně jsem se sebral a šel trénovat. V mančaftu byli i lepší kluci než já, ale rodiče je do všeho nutili. Postupně se zapříčili a fotbal šel stranou.
Copak vy jste jako teenager nikdy nebyl na diskotéce?
Poprvé, když jsme s A dorostem vyhráli titul. Bylo mi šestnáct a musel jsem být brzy doma, ráno mě čekala škola.
Vyberte tři lidi, kteří vás během kariéry nejvíc ovlivnili.
Tři? To nejde. Rodiče jsou jasní, pro mě i pro bráchu obětovali svůj život. A pak bych musel jmenovat hodně trenérů. Nejde vybrat jednoho. Třeba v žácích Hroneš s Drbohlavem. Dali mi strašně moc. Oni nás nehonili, věděli, že na fyzičku je čas. Zato jsme pořád trénovali s míčem.
Ale techniku a práci s míčem máte vrozenou? Nebo ne?
Stejně jsem ji musel pilovat. Možná mám po zranění jednodušší cestu zpátky, protože je mi technika vlastní, ale bez tréninku bych ustrnul. Hodně mě ovlivnil pan Šafařík, který už umřel. Taky Kopač v období, kdy jsem přecházel z dorostu mezi chlapy.
Čím vás ovlivnil reprezentační trenér Brückner?
Povýšil mě. Udělal ze mě univerzálnějšího hráče. Spolu se zkušeností z bundesligy mě naučil bránit. V Německu se to mydlí, zocelilo mě to.
Do Dortmundu jste přestoupil v lednu 2001. Byl jste mladý, hubený. Nebál jste se, že vás tvrdá německá liga převálcuje?
Kdybych nadskakoval a nepouštěl se do soubojů, nemělo by smysl, abych tam hrál. Strach být nesmí.
Musel jste se do toho nutit?
Ne, nikdy jsem nebyl strašpytel. Odmalička jsem hrával se staršími, to byla škola.
Troufnou si na vás vypracovaní protivníci, když vidí, že jste o hlavu menší a deset kilo lehčí?
Zpočátku v Německu to zkoušeli, teď ne. Myslím, že už mám respekt. Když jsem poprvé nastoupil proti Bayernu, pořádali na mě hon. Pořád jsem ležel, byly na mě dvě červené. To bylo největší maso, jaké jsem zažil.
V Anglii váš čeká fotbal ještě o třídu výš. V tvrdosti, důrazu, nasazení, v rychlosti.
Sám jsem zvědavý, jaký to bude skok. Ale strach nemám. Nikdy jsem neměl problémy s adaptací.
Už vám došlo, co se před týdnem stalo, když jste podepsal smlouvu s Arsenalem?
Ale jo, já to věděl moc dobře od začátku. Jsem nadšený, že se to povedlo. Arsenal! To je klub vyloženě pro mě, ten styl, kterým hrají, bleskurychle do útoku, krátké přihrávky, pohyb.
Anglie není jen tvrdý přímočarý fotbal v báječné atmosféře, ale taky nesmlouvavý tisk. Jste připravený na nekompromisní kritiku, pokud se vám nebude dařit?
Mně je to jedno. Důležité je, co řekne trenér.
Nikdy vás kritika v novinách nerozhodila?
Ale jo. V Dortmundu, když přišla první krize. Valilo se to na mě a bylo mi ouvej. Do té doby šlo všechno hladce, a najednou bum. Už vím, že musím dát jen na trenéra.
V Arsenalu na vás čekají skvělí spoluhráči a jeden výjimečný. Představoval jste si někdy, že hrajete v týmu s Thierrym Henrym, nebo jste přestupům nechával volný průběh?
Volný průběh být nesmí. Pan Paska, můj manažer, věděl, co se mi líbí. Měl jsem i spoustu jiných nabídek, ale odmítl je. Už jsem byl rozhodnutý, že jdu do Španělska, do Atlétika Madrid. Všechno bylo domluvené a já se začal učit španělsky.
Vážně?
No jistě. Přelouskal jsem čtyři lekce, ale dál už se učit nebudu.
Tak se vše v dobré obrátilo?
I kdybych skončil v Atlétiku, věřím, že bych tam byl spokojený, ale Arsenal je o třídu výš. Všechno vystřelilo do jiných dimenzí.
Uvědomujete si, jak se vám po mistrovství světa změní život?
Bez debat. Anglická liga je jinde, budu se učit. Bude to pro mě nový začátek a moc se na něj těším.
Anglický slovník už máte?
Ještě ne, musím si ho pořídit. Domluvím se, ale excelentní to není.
Ještě před nástupem do Arsenalu vás čeká mistrovství světa. Vladimír Šmicer tvrdí, jak při trénincích poznal, že přišel váš čas. Souhlasíte?
Já na okecávání moc nejsem. Říkám: Nechte mě hrát a bude to v pohodě. Moje role se vyvíjí. Vyvíjím se jako hráč i jako člověk.
Pořád můžete stoupat?
Stoprocentně. S Arsenalem mnohem výš. Jen na mně záleží, jak se s tím vypořádám.Mám životní šanci.
Už vás někdy svázala zodpovědnost natolik, že byste kvůli tomu propadl na hřišti?
Pamatuju si odvetu baráže o mistrovství světa 2002 s Belgií. První zápas jsem hrát nemohl, prohrálo se a všude se psalo, že přichází čas spasitele. Nebyl jsem tak vyspělý, abych unesl něco tak těžkého.
A dnes zodpovědnost za reprezentaci vnímáte jak?
V době, kdy tu nebyl Pavel (Nedvěd), to na mně stálo. Přiznal jsem si to a srovnal se s tím. Přijal jsem zodpovědnost za ostatní.
Není to příliš svazující?
Je. Ale na druhou stranu mi to pomohlo. Zjistil jsem, že na to mám. Ovšem musím říct, že jsem rád, že se Pavel vrátil. S ním jsme silnější.
Blíží se šampionát Rosického?
Tím se nezabývám. Pro mě je důležité, abych pokračoval ve výkonech z kvalifikace. Musíme jet do Německa pokorně, nejsme v pohodě, rozházela nás zranění. Když postoupíme ze skupiny, bude to úspěch.
Dál se nekoukáte?
Koukám, ale nejdřív se musí postoupit ze skupiny.
Česko je druhé na světovém žebříčku, hned za Brazílií. Odpovídá to vaší síle?
Pokud je všechno optimální, tak jo. Všechno, naprosto všechno musí klapat. Kéž by.
Říkají mu Knedlík. Opravdu?Stačilo přestoupit do londýnského Arsenalu a hned kolem Tomáše Rosického začaly vířit fámy. Třeba britský server Football365. co.uk přinesl 10 "zajímavostí". 1.Nosí přezdívku Knedlík, podle jeho milovaného jídla. V Česku se o něm píše lichotivěji – Fotbalový Mozart. 2.Talent zdědil po otci, jednom z nejlepších fotbalistů Československa všech dob. 3.Stal se nejmladším vítězem Fotbalisty roku (2001). O rok později cenu obhájil. 4.Reprezentační premiéru měl v roce 2000 proti Irsku. Za 54 zápasů vstřelil 15 gólů. Nejdůležitější byl ten proti Norsku v odvetné baráži o mistrovství světa. Pravda. 5.Po přestupu z pražské Sparty do Dortmundu se stal nejdražším fotbalistou, který kdy přišel do Německa. Jeho cena se podle českého tisku pohybovala mezi 360 až 810 miliony korun. Nepřesně. Cena byla vždy půl miliardy. 6.Krátce po přestupu do Německa za něj Inter Milán nabídl půldruhé miliardy korun. 7.Je často faulován. V jednom zápase proti Bayernu spadl 38krát. Dva hráči dostali kvůli faulům na Rosického červenou kartu. Pravda. 8.V roce 2004 ho zkusila Chelsea získat, ale Rosický chtěl počkat na Arsenal, aby mohl hrát „s Thierrym Henrym – protože je nejlepší“. Napůl fáma. Chelsea ho sice chtěla, ale Dortmund požadoval nesmyslně vysoké odstupné. 9.Přítelkyni Radku Kocurovou vyhlásil list Bild druhou nejatraktivnější partnerkou hráče v bundeslize. Po Sylvii van der Vaartové, manželce nizozemského záložníka Hamburku. 10.Člen redakce serveru F365 byl vyslýchán českou policií za to, že se pokusil ukrást Rosického fotografii v životní velikosti z tréninkového hřiště Sparty. |
