Neříkáte to jen tak? Jako trenér reprezentace jste vlastně ještě nezažil žádnou drsnou kritiku.
To přijde, nebojte.
Obáváte se jí?
Jak se velice snadno vyrovnávám s euforií, tak snáším i nezdary a kritiku. To je trénink, pánové. Neuvidíte mě bláznivě skákat po vítězství, nesrazí mě porážka.
A co po postupu z kvalifikace, když vás hráči vyhazovali nad sebe?
To se emocím neubráníte, ale obyčejné věci nějak zvlášť neprožívám.
Tak co vás dokáže nejvíc rozčilit?
Ale já se nerozčiluju.
Přiblížil se první zápas na šampionátu, v úterý hrajete s Lotyšskem. Statisíce lidí budou sedět u televize a fandit. Ty musíte v pohodě porazit, budou si říkat. Je to pro vás nejdůležitější zápas?
Nejdůležitější bude až poslední utkání ve skupině s Němci. Je nepravděpodobné, že už by v té době bylo jasno. I když dvakrát vyhrajete, většinou to ještě nestačí.
A když dvakrát prohrajete?
I to se může stát. Rozhodující bude každá minuta každého zápasu, to není jen klišé.
Mluvíte dost opatrně. Nemáte strach?
To není strach, to je zkušenost. Vím, kdo proti nám bude stát, nejlepší týmy v Evropě. Vím, co je fixováno v národě, co se píše. Fotbal umí hrát Anglie, Itálie a Španělsko. Hloupost! Vždyť víte, jak se fotbal po světě srovnal. To není pokora, opatrnost nebo alibi. To je realita.
Hokejisté na domácím šampionátu nezvládli roli favorita. Teď se naděje sportovních fanoušků přesunuly na váš tým. Vnímáte ten tlak?
To ne, to ne. Nechci pomáhat takové atmosféře. Moc jsem to nesledoval, ale myslím, že hokejistům trošku té pokory chybělo. Možná ani ne tak hráčům, jako lidem okolo. Celé to klima bylo velmi optimistické, to bych nechtěl připustit.
Ale ubráníte se tomu, když vás leckdo řadí mezi favority?
Favorit, favorit... Ono se toho napovídá. To jsou jen slova, to je k ničemu. Mně ani nenapadlo o tom přemýšlet. Favorit? To je tým pro finále.
Na to se necítíte?
Já měl před sebou rakouský ligový výběr, pak přípravu s Bulharskem, pak s Estonskem... Postupně, pánové. Všechno musíte brát s pokorou. Pro mě je hlavní postup ze skupiny.
Říkal byste to i loni při fantastické formě, kdy jste v kvalifikaci přejeli i Nizozemce?
Určitě, protože byla v Evropě mužstva, která měla jistě ještě fantastičtější formu. Nikdo z nás se nezabývá nějakým vyřazovacím bojem, když ještě nepostoupil ze skupiny. Já tu mám na kazetách šestkrát Lotyše, pětkrát Němce, osmkrát Holanďany. A vy už koukáte do skupiny cé (odtud dostanou dva postupující ze skupiny D soupeře pro čtvrtfinále - pozn. red.).
Český tým na mistrovství Evropy často zazářil z role outsidera. Když poprvé, na minulé Euro, přijel v pozici favorita, nepostoupil ze skupiny. Vnímáte to tak?
Mně to nic neříká, nevím, o čem je řeč. Dělám stejně, i když jsem považován za favorita nebo outsidera. I když budu napsaný s kurzem jedna celá dva na vítěze, nebo s kurzem patnáct ku jedné. To nejde. Co je to favorit? Kdo to v dnešním fotbale změří? I se slabšími týmy je úspěch vyhrát 1:0, 2:0. Fotbal má takovou složitost, dějovou náplň. To není košíková, tenis, to není běh, kde je předem jasné, kdo je favorit, kdo asi vyhraje. Ale ve fotbale? To je šílené.
O neúspěchu na minulém šampionátu rozhodly vlastně maličkosti. Němcovo zatáhnutí za dres s Nizozemskem, Gabrielova minela s Francií. Dají se takové věci eliminovat?
Právě, že takové věci jdou nejlépe, to jsou transparentní detaily. Vyloučení, šikovné upadnutí, šikovné vyloučení. Nenechávej tam tu nohu, nedělej roh před koncem, nespěchej před koncem, když vedeš... Je celá škála detailů, které tvoří taktický zásobník. Třeba: Vyprovokuj ho! Viděli jste finále Poháru UEFA?
Myslíte otráveného útočníka Drogbu z Marseille?
Ano, to bylo jasné, že po něm Valencie jde, byl to plán. A Drogba byl od první minuty s nervy hotový. To patří ke hře.
Naučil jste to hráče během dvou let?
Myslím, že to používáme málo.
Česká „vyčuranost“ je přitom pověstná.
My vlastně takové hráče ani nemáme. To když jsem před léty v Olomouci vedl Malíka, Machalu a Látala. Na ně bylo patnáct faulů za dvacet minut a možná ještě víc, ale rozhodčí to nepískal. Nebylo to nic nečestného, prostě uměli upadnout. V národním celku se to tak nepoužívá.
Během jara měla reprezentace dost velké problémy. Dvakrát z úvodních tří zápasů se prohrálo a hlavně přicházela zranění. Nebál jste se, že se vám mužstvo rozpadne?
Byl to dost velký handicap, ale co jsem měl dělat. Šest hráčů ze základní dvanáctky vypadlo. A nebyly to vymknuté kotníky, ale operace kolena, zlomená noha, ruka. To byla zranění, po kterých se v naší éře končilo s kariérou. Bylo mi jasné, že Baroš nebude dva měsíce po zlomené noze v pohodě.
Co byste dělal, kdyby se opory neuzdravily?
Řeknu vám, to by bylo těžké. Něco jsme budovali a kdyby se to na poslední chvíli rozpadlo... Nechci nikoho urazit, ale nemáme tak široký okruh špičkových hráčů jako třeba Holanďané.
Jako hlavní trenér jste na velkém turnaji dospělých poprvé. Je to pro vás výzva?
Taková velká gesta nepotřebuji. Pro mě je to obrovská zodpovědnost. Vůči hráčům, vůči celému českému fotbalu. Už když jsem tu funkci bral, cítil jsem zodpovědnost.
|
Soupeři ve skupině očima trenéra |
|
O Lotyšsku: „Nic zvláštního nehraje, ale je to strašně těžký soupeř. Disciplinovaní vojáci, ohromně pracovití. Vůbec se nedivím, že porazili v baráži Turecko, vůbec ne.“ O Nizozemsku: „Můj favorit celého mistrovství. Vedle Francie. O Německu: „Musíte číst hodně mezi řádky. Němci můžou hrát celý rok blbě, ale přijde velký turnaj a jsou skvělí.“ |
Na šampionátu vás nejprve čekají Lotyši. Jak byste je charakterizoval?
Velice silný tým, disciplinovaní vojáci, ohromně pracovití, obranná fáze výborná, k tomu rychlé brejky. Vůbec se nedivím, že porazili v baráži Turecko.
Pak jsou na řadě Nizozemci.
Můj favorit pro celé mistrovství.
Nezdá se vám, že tentokrát je sebevědomý soupeř trochu ticho? Že si pamatuje potupu z poslední kvalifikace, po které musel do baráže?
Oni mají sebevědomí stále dost. Vím, že je nemůžeme porážet donekonečna, ale co nám zbývá jiného?
Baví vás to hrát stále s Nizozemci?
S panem kolegou Advocaatem jsme o tom mluvili po losování mistrovství Evropy. Pobaveně jsme na sebe koukali. No, vůbec si nevadíme. Pak nás nalosovali do stejné skupiny i pro další kvalifikaci, tak asi příště požádáme, ať nás k sobě dají rovnou.
Nizozemci mají střelce Ruuda van Nistelrooije, vy zase kapitána Pavla Nedvěda. Kdo je pro tým důležitější?
Aby to nevyznělo hloupě, ale přece jen Pavel, je to komplexní hráč. Nistelrooij je jenom střelec.
Bylo by pro vás velké zklamání, kdyby se nepostoupilo ze skupiny?
Jistě, takovým pocitům se neubráníte. Každá porážka je zklamáním, jen to nesmí moc eskalovat.
Kde vidíte hlavní sílu svého týmu?
Jsme soudržné mužstvo. Mezi hráči jsou neformální vztahy. Mladí se zařadili do organismu, který tvoří chlapci, kteří už za sebou něco mají v lepších klubech. Pochopili naši filozofii. A pořád máme silné jedince, kteří dokážou strhnout ostatní. Nedvěd, Galásek, Koller, Rosický, jejich kvalita je vysoká.
Tým jste převzal v roce 2002. Dotvořil jste ho tak, jak jste si to na začátku představoval?
To není nikdy. Je to nekonečná práce, která k dokonalosti nevede. Někdy pracujete jen proto, abyste některé již naučené fáze hry dostal do stejné kvality. Nejdůležitější zůstává vyhrát. I když hrajete blbě, tak vyhrát. Velká mužstva to umí.
Trenére, řekněte, co vám chybí?
Ve hře máme málo zastoupenou obranu v hlubokém bloku, kdy na soupeře čekáme. Spoléháme na vysunutý, náročný, vysoký presink. Ono je to hezké, hraje se nádherný fotbal, ale musíte mít i jiné alternativy.
I kvůli vedru, které se čeká? Budete na to připraveni?
To si nezvyknete nikdy. Musíte pozměnit herní projev. Jak to bych to řekl... Uspořit energii, hrát ekonomicky. Ostré tempofotbaly vás zničí, je potřeba více postupného útoku, více mezihry.
Pořád hovoříte koncentrovaně, zaníceně. Dokážete si vůbec od fotbalu odpočinout?
Ne. Nosím si práci domů. Ne, že by mě to nějak zatěžovalo, ale mám to v sobě.
Zdá se vám o fotbale? O taktice? O sestavě?
To ne, ale jinak pořád přemýšlím. Když nemám problém s mužstvem, vznikne jiná myšlenka. Ono je to blbé, ale musím říct: Je to nekončící práce. To fotbalové prostředí je velmi silné.
Vcuclo vás?
Nevcuclo, ale ovlivňuje mě. Jsou to velice silné vjemy, podněty. To nejde, přijít domů, odložit to a jít okopávat rajčata. Jsme postižení. To není jako... No, nebudu uvádět povolání, abych pak nedostal dopisy se stížnostmi.
Od vrátných jako kdysi? Vy si to pamatujete?
Já to tehdy řekl z legrace. Když prohrajete a vrátný vám řekne: Ti, co hráli vpravo, měli hrát vlevo a ti, co hráli vlevo, měli hrát vpravo. A co můžete vy? Nic. To není jako v chirurgii nebo v kybernetice. Oni mají jeden postup.
Teď budete přes měsíc v kuse mimo domov. Bude se vám stýskat?
Já to už to mám dané, rozvržené. Taky jsem se na začátku rozhodoval, jestli to dělat dál. Trénujete, ale ztrácíte, co má normální člověk, ztrácíte soukromí, klid. Nemůžete se soustředit na cokoli jiného.
Dokážete si sám sebe představit bez fotbalu?
Dokážu, dokonce bych to i uvítal. Třeba bych se mohl vrátit k projektům.
Neříkejte.
No, asi ne. Stejně to každý dělá kvůli jedné minutě blaženosti, když se něco velkého podaří. Něco opravdu velkého! Ne porazit třeba... Ne, nebudu říkat jméno.
Stojí vám to za to?
Stojí, samozřejmě. I když si uvědomuju, kolik je těch ostatních minut bez blaženosti.
 Zamyšlený trenér Karel Brückner. |
