"Byl stejný na tréninku i v zápase," vzpomíná na něj Karel Poborský, když spolu hráli v Manchesteru. "Všechny dirigoval, nikdo si proti němu nic nedovolil, protože by ho sjel. Ale měli jsme ho rádi. Když se vyhrálo, nosil do kabiny pivo."
Přezdívek má Schmeichel vrchovatě. Třeba Terminátor, Petr Veliký nebo Skleněná hlava. Všechny vyjadřují jeho výjimečnost. Nebojí se ničeho, je to mistr suverén a trochu exhibicionista: pořád nadává, řve a organizuje obranu. I když mu míč nešikovně vypadne z rukou, tak se pustí do obránců, kteří neměli dopustit, aby soupeř vůbec vystřelil.
Schmeichel nikdy o sobě nepochyboval, je nesmírně sebevědomý. "Od prvního tréninku mi lidé říkali, že jednou budu chytat za národní mužstvo a vydělávat v cizině. Vůbec mě tím nepřekvapili," vzpomíná, když se před šestnácti lety stal profesionálem a začal chytat v kodaňském Hvidovre. Tento klub si zamiloval natolik, že v něm loni koupil stoprocentní balík akcií.
Už Schmeichlův nástup na hřiště dokládá, jak si připadá důležitý. Vykračuje jako páv. Pozor, jsem tady já, Schmeichel. Nebo je zvláštní způsobem rozcvičky před utkáním. Ukazuje dokonalého profesionála, který nic nešidí. Nechává náhradního gólmana kopat prudké rány z pár metrů, cvičí si tím reflex. Když ho míč náhodou trefí, jen se oklepe a jede se dál.
"Nevím, co je slovo bolest," říká o sobě člověk, který má na svou postavu raracha těžko uvěřitelnou zálibu: hraje na klavír a miluje vážnou hudbu. Zdědil to po otci, jazzovém pianistovi a rodáku z Polska.
Míru bolesti Schmeichel nezná ani k ostatním. Když jako dítě začínal s fotbalem, postavil ho trenér do útoku. Vydržel tam jen pár minut. Kopal kolem sebe, že se ho všichni báli. "Trenér mi řekl, že udělám nejlíp, když se postavím do brány."
A stal se slavným. Za národní tým nastoupil už ve 120 zápasech. Možná jednou dostihne i světového rekordmana Matthäuse, který jich nyní má o 26 víc. Mohl by to dokázat, vždyť tvrdí: "Chci chytat i za dva roky na mistrovství světa."
Vůbec nehledí na věk, své náhradníky vůbec nepustí do branky. To musí být horší než za Jašina. Současný náhradník Sörensen chytal všehovšudy jednou, a jenom proto, že byl Schmeichel zraněný.
Kde se Schmeichel zjeví, tam sbírá mistrovské tituly. S Bröndby Kodaň má čtyři, s Manchesterem pět a teď nově i se Sportingem Lisabon. "V Manchesteru čekali na titul šestadvacet let. Já přišel a měli ho hned první rok. I ve Sportingu jsem kvůli titulu," prohlásil loni po příchodu do Portugalska.
O svém novém působišti říká, že to byla láska na první pohled. Moc nemusel přemýšlet, jestli se má stěhov at právě do slunné části Evropy. Chtěl za teplem, trochu si užít moře a také klidu, jehož se mu nedostávalo v Anglii.
Teď ho ale čeká napětí na Euru, kde se Dánům příliš nevěří. Schmeichel si, jako vždy, myslí něco jiného: "Můžeme být jako Češi na minulém mistrovství. Také jim nikdo nevěřil a nakonec šli do finále. Stačí hrát dobře a mít štěstí, víc není potřeba."
