"Chtěl jsem hlavně hrát. Nejsem typem, kterému stačí, když to chodí vytrhnout jen na pár minut. Což mě potkalo loni na podzim v Teplicích," pokračuje Divecký. "V Boleslavi jsem si pak zahrál podle gusta, a že se nám povedlo vykopat postup, to bylo něco opravdu fantastického."
Jak vlastně k vašemu příchodu do Mladé Boleslavi došlo?
V zimě se mi z Boleslavi ozval trenér Bokša, který vlastně rozjel mou kariéru, když si mě před lety v Teplicích vytáhl z dorostu do tehdy třetiligového áčka. Tak jsem zašel za trenérem Strakou, který mi řekl na rovinu, že se mnou už nepočítá. Proto teď sedím v mladoboleslavské kabině a raduju se z postupu.
Co přesně od vás trenér Bokša požadoval?
Že mám samozřejmě pomoci oživit útočnou fázi hry, pokud možno i góly. Což jsem snad splnil. A v kabině že mám jako zkušený hráč, který už něco zažil, působit na ostatní. Prostě je burcovat, že to, co chceme, se povést musí. A tím, co jsme chtěli, byl ten postup.
Věřil jste od začátku, že mladoboleslavský tým první ligu vykopat může?
Ještě než jsem se s klubovým vedením dohodl, trenér mě pozval na přípravný zápas do Příbrami. Ne snad, že by mě chtěl zkoušet, ale spíš abych věděl, do čeho vlastně jdu. Odehrál jsem tenkrát asi pětasedmdesát minut a noví spoluhráči se mi opravdu zamlouvali. Takže už tehdy jsem si říkal, že ta první liga nemusí být pro tuhle partu žádnou utopií.
Přispěl jste k postupu sedmi jarními góly, patříte do základní sestavy, jste jednou z opor mužstva. Spokojen?
Kdo by v téhle situaci nebyl. Jsem rád, že jsem trenéra ani další lidi z klubu nezklamal.
Cítíte vaše letošní jaro i jako zadostiučinění poté, co vás v Teplicích odložili?
Samozřejmě. Myslím, že jsem jim vzkázal, že pořád ještě nepatřím tam, kam mě posílali. Totiž, jak se říká, do starého železa.
Jak vidíte svou nejbližší fotbalovou budoucnost?
Jsem v Boleslavi na hostování do konce června, ale klub na mě má opci. Pokud jde o mě, před pár dny jsem trenéru Bokšovi slíbil, že zůstanu.
V pondělním vítězném domácím zápase s Pardubicemi, po němž jste mohli slavit postup, jste byl nejstarším hráčem na hřišti. Uvědomoval jste si to?
To myslíte vážně?
Co jako? Bylo vám snad v březnu třicet?
Tak to pardon, já rozuměl, že jsem byl nejslabším. No, tu třicítku neberu vážně. Cítím se dobře.
A jak dlouho ještě chcete hrát?
Těším se, že po půl roce si zase zahraju první ligu. A jak dlouho budu hrát? Trenér Bokša věří, že ještě budu hrát pět let. A ten jistě ví, co říká.
