Neprovinil se na hřišti, tudíž nerozhodovala disciplinární, ale etická komise, ovšem i jemu hrozilo v krajním případě pět let bez fotbalu, stejně jako Petru Radovi. Nepřijde vám v tom kontextu rekordní osmiměsíční trest pro trenéra Dukly jako úlet?
Ať je hned v úvodu jasno: Rada nepochybně šíleně přestřelil, když na brněnského kolegu Tomáše Polácha křičel, že je „zoufalec cikánskej“.
Šéf disciplinárky o Radově urážce: Padlo něco, co v žádném případě zaznít nemá |
Udělal si další obří ostudu, možná aniž si to sám uvědomil. To, co omlouvá „starou školou“, je ve skutečnosti buranství, nedostatek respektu i úcty k soupeři a také neschopnost se ovládat. Jeho slova byla hloupá, odsouzeníhodná, zbytečná, trestuhodná. Tečka.
Jenže diskuse, kterou má cenu vést, není o Radovi a jeho nátuře či hulvátských výlevech.
Jde o výši trestu – a taky o princip.
Kdo vnímá velký rozptyl mezi flastry pro Radu a Turynu, ten si jistě všiml i toho, že se fotbal chytl zvláštního trendu. Trendu, který velí, že slova se trestají víc než činy.
Trocha faktů: v disciplinárním řádu se dočtete, že i za nejbrutálnější zákroky, které soupeře „omezí v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dnů“, dostane hříšník maximálně osmnáctiměsíční trest. V praxi přitom k tak dramatickému vyústění nikdy nedošlo. Rekordní je stopka pro někdejšího sparťanského útočníka Kweukeho, který před jedenácti lety brutálně dupl na holeň protihráči Dosoudilovi a zlomil mu nohu: hrát nesměl dvanáct zápasů, čili zhruba čtyři měsíce.
A teď trocha logiky: vážně je sebeodpornější urážka větší újmou než zpřelámaná noha? Opravdu se s ní fotbalista vyrovnává hůř, než s těžkým zraněním, které ho vyřadí na dlouhé měsíce?
A kdybyste si měli vybrat vy, jestli si radši vyslechnete cokoli, co vás extrémně urazí a raní, nebo si nechali zlámat kosti, co asi tak zvolíte?
Rekordní trest pro trenéra Radu. Za rasistickou urážku dostal osm měsíců |
Takhle možná uvažuje většina, ale pánové, kteří tvoří fotbalové řády, zjevně přemýšlejí úplně jinak.
„Disciplinární řád schvaluje fotbalová asociace, ale musíme si uvědomit, že se především pohybujeme v mezinárodním prostředí, kde UEFA podobné přečiny, jakého se dopustil pan Rada, velice tvrdě trestá,“ prohlásil v pátek předseda disciplinárky Richard Baček. „Kdyby se něco takového odehrálo v zápase na mezinárodní úrovni, jaký by asi padl trest?“
Správná otázka: pravděpodobně ještě daleko vyšší. Řídící organizace evropského fotbalu nastavuje v boji s rasismem extrémní metr, ale nestálo by za to minimálně stejně důsledně chránit i zdraví hráčů?
Fotbal nikdy nebude sportem Mirků Dušínů, nikdy z něj bohužel zcela nevymizí záludnosti, což platí pro ošklivé fauly stejně jako pro sprosťárny a všemožně motivované primitivní urážky. Kdo někdy stál blízko laviček, musel slyšet, že mezi hráči i trenéry létají nadávky nejhrubšího zrna. A co si vyslechnou (a často nechají líbit) rozhodčí, to je taky na pováženou. Nepochybně je správné proti všem projevům nesnášenlivosti a hulvátství bojovat a je také v pořádku mezi nimi rozlišovat.
Jenže tím, jak bizarně nastavuje mantinely, vysílá fotbal dost hrůzostrašný vzkaz: jistý druh urážek je pro nás horší než vážné zranění.
Uf. Copak to nezní absurdně?
Pokud se takhle v kancelářích UEFA (a asi už i v jednotlivých členských asociacích) uvažuje, pak by aspoň bylo na místě očekávat, že se ve všech obdobných případech bude postupovat plus minus stejně. Ale ani to se neděje.
Turynovi etická komise uvěřila, že jeho výlev byl jen opileckou silvestrovskou eskapádou. Přitom měl na rozdíl od Rady dost času si rozmyslet, jestli náhodou nepíše kolosální pitomost. Teď zaplatí pokutu, párkrát pomůže při tréninku capartů a vše je smáznuto.
Rada? Smrt nikomu nepřál, přesto odešel s trestem, který mu možná ukončí kariéru.
Není na místě ho litovat nebo snad jeho chování jakkoli omlouvat. Ale sluší se upozornit, že kroky fotbalových zákonodárců se občas vymykají zdravému rozumu.
