Minulá výhra v Opavě povzbudí?
Pro nás to byl strašně důležitý zápas. Vítězství si velmi ceníme, protože jsme ho potřebovali pro sebevědomí do utkání s Kroměříží. Každý si uvědomoval, že se musí vyvarovat individuálních chyb, které jsme dělali minulá utkání a dostávali jsme kvůli nim góly. Zodpovědnost každého hráče byla daleko větší a pak se to převedlo na týmový výkon, byl velmi dobrý, organizovaný. Domácí jsme až na dvě příležitosti a závar v posledních patnácti minutách do ničeho nepouštěli, byli jsme lepší kombinačně. Ale nejvydařenější utkání herně bylo předtím s Duklou, bohužel s nevydařeným výsledkem.
V Opavě žijete, působil jste tam. Odměnil jste tým za její skalp?
Odměnu jsem nevypsal, ale podílel jsem se na pohoštění, kluci měli chlebíčky.
V jakém rozpoložení jste Prostějov po osmém kole po Michalu Šmardovi přebíral?
Tým není špatný, má perspektivu, nepatří tam, kde teď je. Změnili jsme rozestavení. Kluci to začali celkem rychle chápat, jelikož se tomu věnujeme opravdu zodpovědně, několikrát v týdnu děláme taktiku nebo herní situace podobné z utkání. Dáváme si co nejvíc záležet na tom, aby každý hráč věděl, co na daném postu má hrát, ať v defenzivě, přechodové fázi, nebo do plné obrany. Jsou šikovní, vnímaví. Potřebujeme zvládnout poslední utkání, ať se můžeme v zimě zase posouvat dál jako tým i jednotlivci.
Momentka ze zápasu Prostějov - Dukla
Záchrana ve druhé lize je náročný úkol i proto, že béčko Sparty se nejspíš posílí o hráče z áčka, když půjde do tuhého.
Souhlasím. Ještě před rokem jsem druhou ligu hrál, ale teď je daleko vyrovnanější. Je jedno, jestli hrajeme s Duklou, se Zbrojovkou, nebo se soupeřem okolo nás. Každý může porazit kohokoli. Nás nikdo nepřehrál, ale sami jsme se dostávali pod tlak chybami. Herně se zlepšujeme, což je pro celý realizák pozitivní. Musíme to v sobotu zvládnout, ať poskočíme blíž středu.
Budete žádat v zimě posílení?
Bude záležet, jestli někdo odejde. Zájem o hráče je. Bavíme se ale, že chceme, aby kádr zůstal. A nějaká jména vyhlédnutá máme.
Jak jste si s trenérským bardem Josefem Mazurou rozdělili role? Vám chybí trenérská licence, ale hlavní zodpovědnost máte, že?
Musím studovat, to je jasné. Ano, mám hlavní zodpovědnost. S Pepou se známe se strašně dlouho. Vedl mě v Drnovicích, když jsem jako mladý hrál ligu. Byl tam s Karlem Jarůškem a pak i s Karlem Večeřou. Vždy, když jsme se potkávali, rádi jsme se pobavili, věděli jsme o sobě. Takhle fungoval i s Honzou Trousilem ve Vyškově. S Truskou jsem se o tom bavil a vřele mi ho doporučil, pro mě to byla jasná volba. Spolupráce je v pořádku, Pepa má furt energii, což je pro mě důležité. Má respekt, vidí fotbal dobře. Jsem rád, že mi dává zpětnou vazbu, ale to celý realizák. Rád si poslechnu druhý názor. Spolu ho pak vyhodnotíme. Dneska nikdo sám nic neudělá, musíte mít tým okolo sebe.
Z VOLEJE: Nejdu domů, mámo, dokud nevyhraju. Zavadil o emocích, rekordu i šíbrech |
A mít otevřenou oponenturu.
Vždy mi řekne, jak to vidí. Třeba když děláme plán střídání pro různý vývoj, abychom mohli hned reagovat. Jako bývalý stoper má zmáknutou defenzivu.
Překvapilo vás, že po konci v Řepišti jste dostal nabídku trénovat v profi fotbale a ještě tým, co potřebuje zachránit v soutěži?
Nebál jsem se toho vůbec. Věřím si, protože 25 let jsem hrál na nejvyšší úrovni a poznal jsem spoustu trenérů. Oči jsem měl vždycky otevřené. Pamatuji si hodně dobrých věcí. Strašně mě to chytlo, baví mě práce s mladými kluky. Po hráčské kariéře mi chyběla kabina, komunikace s hráči, v té jsem silný. Těším se na každý trénink, jako když jsem byl hráč. Řepiště sice byla divize, ale pomohlo mi, pracoval jsem s mladými, dost věcí jsem si vyzkoušel a říkal jsem si, že si dovedu představit, že půjdu rychle nahoru, ale věděl jsem, že k tomu potřebuju dobrý realizák a takového trenéra, jako je Pepa Mazura, který mi dá oponenturu. V hlavě pořád mám, že se musím učit. A to taky udělám.
V Opavě jste si chválil metody trenéra Radoslava Kováče, který teď vede Pardubice. Od koho ještě jste si něco vzal?
S Radkem jsme velcí kamarádi, hráli jsme spolu v Olomouci. Je mladý trenér, který umí skvěle pracovat s mladými hráči. Těch trenérů bylo spoustu, třeba Roman Skuhravý. U něho jsem viděl, jak se věci z tréninků přenáší do zápasů. Neuvěřitelné, jak to fungovalo! Ve Švédsku jsem zažil Jana Anderssona, který vede švédský nároďák. Také uměl komunikovat a měl správnou organizaci. Když jste přišel na trénink, měl pořádek, krásně rozdělené hřiště. K tomu mám blízko. Vzal jsem si od každého něco, ale chci jít vlastní cestou. Věřím, že hráče naučíme rozestavení tak, aby to s námi měli soupeři sakra těžké.
Baví vás i příprava tréninků?
Moc. Vymýšlet cvičení a hlavně reagovat na to, když nám v zápase něco nejde. Hned na tom děláme. Věřím, že i hráče to baví a že jim to pomáhá, protože mně to pomáhalo, třeba za Romana Skuhravého. I když jsem už byl ve věku, pořád mě to posouvalo a ještě jsem další čtyři roky hrál na nejvyšší úrovni.
A ve 44 letech jste pomáhal Brnu do ligy. Lezete do baga?
Moc ne. Někdy před zápasem. Potřebuju je furt sledovat, na hráče musíte tlačit, byť je to bago. Dělají to jinak, když si jich nikdo nevšímá. Češi potřebují pohled v zádech.
Jako hráč jste byl válečník, který nesnášel prohry a občas neuhlídal emoce. Jako kouč je potřebujete mít pod kontrolou. Fuška?
Jsem rád, že jste se na to zeptal, protože jsem si zakázal, abych přešel hranu a udělal blbosti, které jsem udělal jako hráč a hned druhý den jsem si je uvědomil. Emoce musím držet na uzdě a soustředit se jen na svůj tým, ne na soupeře nebo diváky. Zatím se toho držím, věřím, že to dovedu a také v tom se posunu.
Proti Dukle jste však nakopl plastovou láhev k trenérovi Petru Radovi, který to vzal s úsměvem.
Byl jsem naštvaný, že jsme nedali gól, vedle mě byla láhev, tak jsem ji chtěl poslat do plotu, ale trošku mi to ujelo. To byla vážně výjimka. Trenér Rada to vzal skvěle, viděl to periferně a snažil se láhev stopnout. Duklu řadím jako největšího favorita, má spoustu hráčů, kteří prošli ligou, ale i mladé jako Šebrleho. Byla to pro nás skvělá prověrka. Zápas se mi moc líbil, i přes porážku jsem měl z naší hry dobrý pocit.
Trenéra Šmardu v Prostějově střídají Mazura se Zavadilem |
V Prostějově se staví stadion, jak snášíte azyl v Holici?
Nechceme se upínat na to, že je to handicap. Ale minus je, že nemáme lidi, kteří v Prostějově na fotbal chodili, je jich tam daleko méně. Jeden den v týdnu můžeme v Holici trénovat, což je skvělé. Hřiště máme perfektně připravené díky Milanu Kerbrovi.
Vicemistru Evropy z roku 1996, teď trávnikáři a správci HFK.
Z toho areálu jsem nadšený. Je škoda, že se tam hraje nižší soutěž.
Prostějov má ambice, na novém stadionu by rád hrál i ligu, ale tuhle vizi teď asi neřešíte, což?
Bavili jsme se, že vedení to chce stabilizovat, aby tam trenéři byli delší dobu a něco se budovalo, což se mi líbí. Vždycky je to o výsledcích. Přišli jsme v situaci, kdy je tým dole, ale naprosto mu věřím. Má daleko na víc, budeme se zlepšovat.
Nový stadion plánuje i Brno, kde jste legendou. Čekal jste, že si povede ve druhé lize lépe?
Zbrojovku sleduju, mám tam velkého kamaráda Kubu Řezníčka. Myslel jsem, že na tom budou líp. Také mají před sebou spoustu práce. Každý ví, že patří úplně jinam, ale dlouhodobě to nejde, je to furt dokola. Těžko se mi to hodnotí, protože tam nejsem, je to na jiných.
Nemrzí vás, že tam nejste?
Už jsem tam měl tolikrát být, nebo byly takové plány a nedopadlo to. Soustředím se na práci, co mám. Maximální energii dávám Prostějovu a třeba něco dokážeme.
Brněnský kapitán Pavel Zavadil slaví trefu z penalty v zápase s Opavou.
Ambice vám jako hráči nechyběly, jako trenér nejste jiný?
Ambice mám, jinak bych to nedělal. Musím se ale učit, učit a učit.
Nedávno Josef Jindřišek z Bohemky překonal váš rekord nejstaršího hráče v lize. Co vy na to?
Jak jsem viděl, jak hraje a jak vypadá jeho vyrýsovaná figura, tak jsem byl stoprocentně přesvědčený, že o to brzo přijdu. Vůbec mě to nemrzí. Jsem rád, že jsem byl jeden z těch, co to posunuli dál. Hráči jako Pepa Jindřišek, Marek Matějovský nebo Milan Petržela, což je jediný hráč, který ve svém věku nezpomaluje, na mě navazují. Hrají dobře. To mě těší, dřív to tak nebylo, maximálně gólmani v tom věku chytali. Někdo za chvíli překoná i Pepu.
Působil jste také v klubu Maccabi Haifa. Jak prožíváte zvěrstva, která izraelský národ zasáhla?
Je to dlouhá doba, co jsem tam byl, už nejsem s nikým v kontaktu, ale je to šílené. Ani nevím, co na to říct. Je to až beznaděj, co se může stát. Člověk neví, kam se to ještě posune. Vypadá to opravdu zle, hrůza. Když jsem tam byl půl roku, byla doba klidnější, nic se nestalo. Ale rok předtím tam byly dva výbuchy krátce po sobě. V mladém věku jsem vůbec nevěděl, že je to tam až tak hluboce zakořeněné. Ale došlo mi to hned za dva dny, když vás v každé restauraci prohlížejí vojáci. Doufám, že se to uklidní.
