„To je pane věc. V pátek šest hodin cesty s Líšní do Sokolova, v sobotu zápas, cesta šest hodin zpátky a v neděli přes 200 kilometrů s Lanžhotem do Ždírce,“ reportoval po neděli do telefonu.
To, co by od jiného znělo jako fňukání, je od všestranného činovníka z jihu Moravy spíš sarkastickým shrnutím skutečnosti. Sotva pár týdnů ho dělilo od toho, aby měl dokonce unikátní tři úvazky naráz; před koncem přestupního termínu vypomáhal manažersky v třetiligovém Znojmě.
„To bylo z kamarádství k jejich trenérovi Volfovi, nikde jsem oficiálně nefiguroval, že bych tam ráno přijel, sedl do kanclu a večer za sebou zhasílal,“ říkal sice během září, ale skutečnost byla taková, že Znojmo na Valachovičovy služby výrazně sázelo. Několik hráčů mu díky tomu do kádru přišlo a tým se odlepil ze dna MSFL do klidnějších vod.
Pak výpomoc skončila a Valachovič přijal nabídku Líšně, kde jako trenér nahradil Miloslava Machálka.
„Trenérsky jsou oba trochu jiní, ale stejní jsou v tom, jak velcí profíci to jsou,“ říká Machálkův syn Tomáš, útočník Líšně. „Taťka ani pan Valachovič nelení doma, jezdí se dívat na zápasy, vytipují si hráče, mají zmapované celé soutěže. To je jejich plus.“
Valachovič skoro jako kdyby se bál, že se bude doma nudit. Už na konci jarní části minulé sezony totiž současně vedl Lanžhot a k tomu Hlučín v MSFL.
A teď dvojrole znovu. S tím, že nepracuje v MSFL, ale výš, v profesionální 2. lize. „Náročnější než zachraňovat Hlučín to ale není,“ překvapí lehce Valachovič. „Každý večer jsem doma. Mám to 35 minut do Líšně, 35 minut do Lanžhota. Náročnější bylo jet na měsíc a půl do Hlučína než tohle,“ rekapituluje.
A že je 2. liga náročná na sledování soupeřů, trénování a dojíždění? „Byl jsem zvyklý z Hlučína, i s jinými týmy jsme kolikrát jezdili den dopředu. To je v pořádku,“ řekne bez mrknutí oka.
Času na to, aby si v týdnu „nakoukal“ nejméně dva duely nejbližšího protivníka, si najde i tak dost.
Až dva zápasy během šesti hodin Valachovič nestihne
Jak tedy Valachovičův dvojitý úvazek vypadá v praxi? V reprezentační pauze ještě koučoval jediný víkendový duel Lanžhota proti Polné (výhra 6:0), než mu začal šrumec. V sobotu druhá liga, v neděli divize, a za týden zase.
„Je to náročné, ale už to bude trvat jen čtrnáct dní,“ počítá dobu do konce fotbalového podzimu Valachovič.
O nadcházejícím víkendu bude mít program dokonce o něco klidnější, protože Líšeň i Lanžhot hrají doma, takže odpadne sezení v autobuse.
V Lanžhotě zůstal 52letý kouč hlavně proto, aby mužstvo, figurující na 3. místě divize D, mělo do konce podzimu ještě kontinuitu. Přestože vedení tamního oddílu jeho nástupce hledá už teď, moc se nedá počítat s tím, že ho do funkce instaluje dřív než v listopadu.
„Máme teď problém sehnat nového trenéra, protože Valachovič u nás nastavil vysokou laťku, a myslím si, že někteří trenéři z toho mají obavy. Jednáme, ale není nic hotového. Nechceme to lámat přes koleno a někoho podepsat narychlo jen tak,“ přiznal Jiří Bartoš, manažer lanžhotských fotbalistů.
Trenér nezmar tedy zatím jede v náročném provozu – čtyři tréninky v týdnu má v Líšni, a když je ve středu volno, jede dohlížet na Lanžhot. Tam mu tým v jiných dnech připravuje asistent Přemysl Kovář. „A jeden trénink v týdnu jsme v Lanžhotě dočasně ubrali,“ podotkl Valachovič.
Teoreticky by mohl stihnout druhou ligu i divizi i o příštím víkendu, kdy Líšeň hraje v Praze na Dukle od 10.15 a Lanžhot startuje utkání v Bystřici nad Pernštejnem (185 km cesty, doba jízdy 2 hodiny) ve 14 hodin. Tuhle porci si už ale i takový houževnatec jako Valachovič odpustí.
Do Líšně, jak známo, nastoupil až na druhý pokus. V létě ho tam k sobě Machálek chtěl jako asistenta, Valachovič už byl s manažerem Michalem Králem sledovat posily, ale nakonec se nedohodli.
K podání rukou došlo, až když Líšeň hledala náhradu za Machálka, jehož přáním bylo zkusit si životní výzvu v podobě posunutí Zbrojovky Brno do 1. ligy.
To Valachovič, pro kterého je 2. liga taky velkým kariérním posunem, bere nové angažmá pragmatičtěji. „Zvažoval jsem si Líšeň sám v sobě. Nerozhodovalo, jestli je to divize, MSFL nebo co. Po návratu z Hlučína, kde jsem byl pryč od rodiny, jsem už chtěl být svobodnější. Chci si věci organizovat sám,“ řekl.
Přestože ví, že v Lanžhotě co nevidět skončí, záleží mu na tom, aby tamní etapu „doklepal“ co nejdůstojněji. Vysoká vítězství mluví o tom, že se mu to zatím daří.
„Byla by škoda nepohybovat se na špici, když jsme tu cestu začali. My víme, že skončíme mezi první čtyřkou až pětkou, ale proč nebýt co nejvýš,“ nadhodil.
