V odvetě Viktoria dílo dokonala a byla z toho historicky první účast klubu v milionářské soutěži. Shodou okolností právě na Kodaň narazila před pár týdny v boji o nejprestižnější soutěž i pražská Sparta. Neuspěla, z nejprestižnější soutěže ji vyřadil penaltový rozstřel na Letné. A Fillo na sociálních sítích zveřejnil video památné trefy s vtipným komentářem. „V létě jsem byl bez angažmá, pokud chtěli hrát Ligu mistrů, mohli se ozvat,“ vzkázal s úsměvem v současnosti hráč třetiligových Domažlic.
Sedmatřicetiletý Fillo má na kontě téměř čtyři stovky ligových startů, vstřelil v nich 55 branek. S Viktorií získal dva mistrovské tituly, domácí pohár i Superpohár. Připsal si také tři starty za národní tým.
FaktaKlubová kariéra V české nejvyšší soutěži odehrál Martin Fillo 369 utkání, vstřelil v nich 55 branek. Čtrnáct jich vstřelil v Norsku za Stavanger, jeden přidal v Anglii v dresu Brentfordu. Angažmá: |
Jak se vlastně v létě zrodilo vaše angažmá v Domažlicích?
Měl jsem smlouvu ve Zlíně, ale když jsem na jaře v lize dostal krátce po sobě dvě červené karty, ocitl jsem se mimo sestavu. Už v té době mě kontaktoval David Limberský a pan Ticháček (majitel Jiskry Domažlice, pozn. aut.) s nabídkou angažmá. Ani jsem o tom moc nepřemýšlel, počítal s tím, že dál budu hrát ve Zlíně. Věřil jsem, že ještě dostanu šanci. Ale ta nepřišla. Když bylo jasné, že ve Zlíně pokračovat nebudu, domluvili jsme se v Domažlicích.
Rýsovala se ještě jiná varianta? Přece jen, z první ligy jste „spadl“ do třetí nejvyšší soutěže.
Byla ještě jedna nabídka, konkrétně z Teplic. Tam to bylo postavené tak, že bych byl hrající trenér béčka. Tedy obdobná pozice, jakou tam měl třeba Honza Rezek. To však pro mne nebylo zajímavé. Rozhodl jsem se jít stejnou cestou, jako další kluci z Viktorky přede mnou. Limba, Venca Procházka, tým převzal kouč Pavel Horváth. Proto jsem na nabídku Jiskry kývl.
Hráli v tom právě bývalí parťáci z Plzně klíčovou roli?
Určitě to byla jedna z hlavních věcí. S Pavlem Horváthem i Davidem Limberským se známe hodně dlouho, něco jsme spolu odkopali. Navíc do Domažlic zamířil i můj spoluhráč ze Zlína Venca Procházka, s kterým jsme kdysi ve Viktorce začínali. A teď spolu dojíždíme na tréninky a zápasy do Domažlic. Po osmi letech už jsem se také chtěl vrátit domů a ideálně to skloubit s fotbalem. Velkou roli hrála i rodina. Nebylo pro ně vždycky jednoduché zvykat si na nové prostředí. V Plzni jsme doma, máme to tady rádi.
Ještě zpět ke Zlínu, jak minulou sezonu hodnotíte?
Měli jsme dobrý start do jarní části. Ze tří zápasů udělali pět bodů, já vstřelil dvě branky. Dařilo se nám a vypadalo to, že ligu zachráníme. Jenže pak přišla červená karta v zápase se Spartou a stopka na dvě utkání. Po trestu jsem nastoupil proti Slovácku a už ve třetí minutě přišlo další vyloučení. A disciplinárka to ocenila pětizápasovým distancem. Pak už mi trenér Vrba nevěřil, byl jsem vyřazen z kádru a plnil individuální tréninkový plán. Chtěl jsem ještě nastoupit a pomoci Zlínu k záchraně, ale nedopadlo to...
Zlínský Martin Fillo slaví proměněnou penaltu do sítě Teplic.
Mimochodem, pod trenérem Vrbou jste se marně dostával do základní sestavy i v Plzni.
Já to nechci rozebírat. Asi jsme si nesedli, je to pro mě uzavřená kapitola.
Na Plzeň jste, předpokládám, nezanevřel.
Určitě ne. Na léta strávená ve Viktorce vzpomínám pořád nejraději. Byl jsem tam od žáčků, přes dorost, zažil i druhou ligu. V osmnácti letech jsem v Plzni okusil nejvyšší soutěž, když můj styl hry zaujal tehdejšího kouče Františka Cipra. Ten mi dal šanci. Za největší úspěch považuji, že jsem byl u historického postupu do Ligy mistrů. V té době to byl fantastický úspěch.
Mezitím jste si vyzkoušel angažmá v norském Stavangeru. I na něj vzpomínáte rád?
Byly to skvělé roky. Ve Vikingu jsem byl tři roky, rychle jsem si tam vytvořil vazby s novými lidi a zvykl si na jiný životní styl. Dodnes tam mám přátele a rád se do Norska vracím. Vzpomínám i na Teplice, kde se mi dařilo herně asi nejvíc. Potom Baník, tam byla určitě nejlepší fanouškovská základna. A nesmím zapomenout ani na Brentford. Zkušenost s anglickým fotbalem je to, o čem sní asi každý fotbalista.
Když se ohlédnete zpátky, udělal byste s odstupem času v kariéře něco jinak?
Myslím, že můžu být hrdý na to, že tak dlouho hraji na vrcholové úrovni. A také, že jsem v profesionálním fotbale něco dokázal. Fotbal si pořád užívám. A pokud zdraví dovolí, budu ho hrát, dokud to půjde. Můj způsob hry byl vždycky postaven na agresivním pojetí. Díky tomu jsem se dostal do velkého fotbalu a vydržel v něm téměř dvacet let. Paradoxně jsem na to také dojel ve Zlíně, ale ničeho nelituji.
S jakými vizemi jste tedy přišel do Domažlic?
Mám podepsanou roční smlouvu. Chci být platný na hřišti a pomoci týmu k postupu do druhé ligy. A kromě toho se věnuji i další práci, která souvisí s fotbalem.
Povídejte.
V Čechách zavádíme projekt SportIQ. Jedná se o testování fotbalových dovedností pomocí svítících bran, které snímají pohyb hráče a míče. Ve většině cvičení rozhoduje kontrola míče, rychlost, přesnost a postřeh. Na základě výsledků, které se ukládají do databáze, pak hráči zjistí nejen svoji aktuální výkonnost, ale mohou se porovnávat s ostatními. Ukáže jim to, jak jsou na tom ostatní a kde mají své silné, ale i slabé stránky a na těch pak pracovali.
Už jste to vyzkoušeli v praxi?
Tohle léto jsme na kempech a ostatních akcích úspěšné otestovali zhruba tisícovku dětí. Zatím se zaměřujeme jen na mládež, ale postupně chystáme rozšíření i do dospělého fotbalu. Je tam obrovský potenciál.
Lákají vás ještě další pracovní výzvy?
Teď hlavně v projektu SportIQ vidím svoje další působení. Dříve jsem přemýšlel i o trenérské dráze, ale bylo těžké to skloubit s vrcholovým fotbalem. A dnes už se mi do toho nechce. Mám spoustu koníčků, ale hlavně si užívám života. Rád jezdím na motorce, věnuji se rodině, kamarádům, chodím na procházky se psem. Momentálně mě nic nechybí, jsem šťastný a vezu se na vlně euforie z návratu domů.
