„Rok jsem pořádně nic nedělal, fyzicky to není ono. A v 38 letech je těžké něco honit. Už hraju jen pro radost, návrat do profi fotbalu neexistuje, to je pro mě už zavřené,“ smířil se exreprezentant se starty v bundeslize a dvěma tituly se Spartou. Jihočech od víkendu vypomáhá v severočeském Horním Jiřetíně, který chce posunout k záchraně.
Jak jste se po prvním zápase cítil? Prohráli jste 0:1 se Žatcem.
Špatně. Půl roku jsem nic nedělal, od 60. minuty jsem trošku šlapal vodu. A protrápil se až do konce. Počítám, že do 14 dní budu moct trochu běhat a předvedu lepší výkon. A věřím, že se udržíme.
Co vás z Tábora, kde žijete, do Horního Jiřetína přivedlo?
Dobře tady znám asistenta trenéra Míru Krima, jsme kamarádi už od dětství. Dohodli jsme se, že bych mohl mužstvu pomoct.
Jak jste se spřátelili?
Odmalička jsme s jeho rodiči jezdili na dovolené, naši tátové spolu byli na vojně. On je bezkonfliktní člověk, má výbornou povahu. Nebyl jsem na něj nikdy naštvaný a ani jsem ho naštvaného neviděl. Až teď poprvé, když jsme prohráli, byl zakaboněný. Sice jsme se déle neviděli, ale přátelství vydrželo.
On o vás mluví jako o milionovém člověku. Jak se to poslouchá, když se o vás nehovořilo vždycky nejlíp?
Prožil jsem si eskapády, pak se to s člověkem táhne celý život. Každý si nějak zablbne, já si třeba zablbnul víc. Anebo kvůli tomu, že jsem byl mediálně známější, se to propíralo víc než u normálního člověka. S Mírou byla vždycky sranda, máme plno zážitků, dokonce za mnou jezdil do Německa na fotbal.
Až skončí výpomoc, co pak?
Uvidíme, jestli bych si ještě někde v Táboře zakopal, přece jen Jiřetín je z ruky. Svolil jsem, že na sedm zápasů přijdu a pokusíme se něco uhrát. Jestli potom něco budu hrát, tak už jen lážo plážo nižší třídu.
Čím se budete živit?
Právě s Mírou máme plány, měli bychom rozjet kšeft. Už je to rozjednané, ale zatím neřeknu, o co jde.
U fotbalu nezůstanete v jiné roli?
To jsem jednoznačně zavrhnul. Fotbalu mám dost, a když už, tak si jen zahrát. Určitě bych neměl na to, abych někoho sekýroval. K trénování moc netíhnu a na děti bych asi neměl trpělivost. Stačí mi doma dva malí prckové, ty zvládat, to je až až. Natož dvacet dětí na hřišti.
Takže teď jste profesionální táta?
Je to úvazek skoro na 24 hodin. Pokud děti nespí, tak je to masakr. Mám holčičku, které budou tři, pětiletého kloučka a jedenáctiletého.
Jdou ve vašich stopách?
Nejstarší vypadá dobře, začal kopat na Slavii, už je to čtyři roky. Teď byl přeřazený na hostování do Braníku. Fotbal má rád, hodně mu obětuje. Vypadá slibně, ale potřebuje zesílit, v tom má mezi vrstevníky handicap, je menší. Ale nenutím ho, musel se sám rozhodnout. I kdyby chtěl dělat hokej, tenis nebo judo, podpořím ho v tom.
Jaký je krajský přebor?
Shodou okolností jsem asi před půl rokem nějaký čas trénoval s týmem z krajského přeboru u nás v jižních Čechách. Takže tu soutěž přibližně znám. Je to o tom zaběhat si, vypotit se, udělat si nějakou fyzičku. Zahrát si pro radost.
Když jste hrál poprvé za Horní Jiřetín, cítil jste nějaký respekt od protihráčů?
Myslím, že respekt tam nebyl, to ve fotbale moc nefunguje. Ať jste hrál, co jste hrál, to je úplně jedno. Ve 20. minutě jsem dostal razítko na koleno. Fotbal se nedá hrát, kdyby někdo měl obavy a respekt ze jména.
A není to naopak o strach hrát v takové soutěži?
Jsou tam občas hulvátské zákroky, ale není to naschvál, spíš tam hráč bezhlavě vletí. Je to občas o těžké zranění, ale to je fotbal, nedá se nic dělat, není to nic pro holky.
Budete s týmem i trénovat?
Jsme dohodnutí, že budu jezdit jen na zápasy. Dva týdny jsem lehce běhal, jenže když běháte monotónně jedním tempem, není to ono. Zápas, to je výbušnost, sprint, zaseknout míč, úplně něco jiného. Je třeba nabrat fyzičku, aby to trošku vypadalo. Přes zimu a Vánoce jsem nedělal nic, ba naopak jsem ještě hodně jedl. A přibral jsem dokonce pět kilo. Jsem těžší, k tomu ten věk. Už se to všechno dohání hůř.
Proč jste skončil v rakouském Atzenbruggu?
Měl jsem ještě na půl roku smlouvu, ale bylo to až u Vídně. Řekl jsem si, že tam už opravdu jezdit nebudu. Musel jsem ještě na jeden dva tréninky plus zápas. To už bylo moc na to, že mám rodinu. Tenhle jeden den ještě obětuju.
Do Jiřetína jste měl dorazit už dřív, ale přestup se táhl. Proč?
Nechtěli mě z Rakouska uvolnit, takže už jsem slyšel hlášky, jak si tady kluci dělali srandu. Dali si do šatny aspoň moji fotku. Údajně se na mě těšili, tak doufám, že to tady bude klapat. A že se zachráníme, aby to mělo nějaký smysl.
Když už jsme u těch legrácek, přišel jste do kabiny a jako seriálová hvězda Lavický jste novým spoluhráčům řekl: Nemusíte mi tykat, žádný pane Šimák?
Tak to má být, všichni jsme si rovní. Jestli je někomu 20 nebo 40, to je úplně jedno. Takhle to fungovalo i za mě, když mi bylo šestnáct a já přišel mezi chlapy. Pamatuji si angažmá v Blšanech, kde byl Béda Vrabec, kterému bylo 33 a mně 17. Taky jsem mu hned tykal. Byl jsem vykulený, když mi to nabídl, ale takhle to fungovalo.
Horní Jiřetín měl v předposledním kole hrát právě v Blšanech, jenže ty ze soutěže odstoupily.
Škoda, že to tam skončilo. Areál jsem si zamiloval, bylo to moje první velké angažmá. Byl jsem tam spokojený, postoupili jsme z 2. ligy, fantastické období. Odtamtud jsem se dostal do Německa. V Blšanech bylo obrovské zázemí, krásné tréninkové centrum. Ale pan Chvalovský skončil, s ním šly peníze pryč a dopadlo to špatně. Je mi to líto.
Ještě nedávno jste kopal 2. ligu v Českých Budějovicích, proč tam to skončilo pro vás?
Nezachovali se ke mně moc fér. Štvalo mě, že můj bývalý spolužák a spoluhráč Martin Vozábal, který tam dělá generálního manažera, mi nedokázal včas říct, že na mě nemají peníze. Tahali mě za nos, že musím jednoznačně zůstat, ať nikde nepodepisuju. To samé trenér David Horejš, který byl taky můj kamarád. Já jim šel nakonec i 50 procent dolů s penězi, ale stejně se to nedotáhlo. Tři dny před koncem přestupového termínu mi řekli, že na mě nemají peníze, že je jim to líto. Pak už se těžko něco shánělo, na poslední chvíli dostal jsem se dostal do Rakouska. Ale tam to bylo časově náročné, trénink od sedmi večer, vracel jsem se o půlnoci. Strašné.
