Když se totiž současný asistent trenéra Václava Kotala u týmu pražské Sparty vrátí domů do Hradce, občas potká vůz městské hromadné dopravy, na kterém je obří fotografie připomínající 25 let starý triumf hradeckého mužstva. Společně s tou, která připomíná rok 1960 a historický titul Hradce.
„Byla to moje první větší trofej, bylo to doma a dodnes to mám za skvělý úspěch,“ říká devětačtyřicetiletý trenér, jenž s Hradcem před 25 lety prošel celou pohárovou cestu a navíc na ní střílel i důležité góly.
Jen pro připomenutí: hned v prvním zápase v Uherském Hradišti dal třetí gól svého týmu a pak dalším pomohl v penaltovém rozstřelu. V utkání s pražskou Slavií dal také gól z penalty, ale v řádné hrací době a byl to jediný gól zápasu.
No a pak přišly slavné penaltové rozstřely v semifinále v Drnovicích a ve finále s Viktorií Žižkov, které vždy jako první střelec Hradce úspěšně zahájil. Samozřejmě svojí pověstnou levačkou.
Nenapadá mě na začátek nic jiného než se zeptat, že asi nesouhlasíte s hláškou, že leváci penalty neproměňují?
Tak to není, kdo tohle tvrdí, nerozumí fotbalu.
Vy jste se naopak penaltám nikdy nevyhýbal.
V tom si člověk musí věřit. A já to měl ještě nastavené tak, že jsou v životě horší věci než neproměněná penalta. Takže bez stresu.
Při zisku Poháru ČMFS před pětadvaceti lety jste to potvrzoval, co ostatní? Penalty jste kopali v semifinále i ve finále, šlo o velký úspěch, jak těžko trenéři hledali, kdo půjde kopat?
Jestli si dobře vzpomínám, tak s tím nebyl velký problém. Pavel Černý, Ríša Jukl a já jsme to měli nastavené tak, že kopat půjdeme.
A ostatní?
Také bez problémů. Jen ve finále si stříhali Ivo Ulich a Danem Kaplanem. Šel Dan Kaplan a dal.
To byl už krásný závěr tehdejší překvapivé cesty, která mohla skončit hned na začátku, ve druhém kole, což bylo vaše první, jste v druholigovém Uherském Hradišti horko těžko remizovali 3:3 a pomohly vám až penalty. Asi nikdo z vás nepomýšlel, že by z toho v půlce června mohla být taková sláva.
To se ani nedalo. Nám se tehdy nepovedl začátek ligové sezony a měli jsme starosti. Na konci října dokonce přišel nový trenér, Štefana Nadzama střídal Petr Pálka. Nebudeme si nic nalhávat, prioritou byla liga.
I v té jste se zvedli a v poháru jste šli dál a dál. Co se změnilo?
Těžko říct. Podle mě jsme ale tehdy v týmu měli kvalitu, řada hráčů potom působila v předních českých klubech nebo v i v zahraničí. A vzpomínám si, že jsme se postupně semkli a bylo to na hřišti vidět.
Michal Šmarda● Bývalý dlouholetý ligový fotbalista, odchovanec Hradce Králové, kde hrál do roku 1996, aby se v roce 2003 do Hradce vrátil. ● Ve své kariéře se třikrát radoval ze zisku pohárové trofeje, poprvé v roce 1995 s Hradcem, poté v roce 2001 vyhrál i s Viktorií Žižkov. ● Ve své sbírce má i mistrovský titul s pražskou Spartou z roku 1999, se Žižkovem byl v lize dvakrát třetí. ● Poté, co v roce 2008 ukončil aktivní kariéru, se věnuje trenérské práci, jako asistent vystřídal několik prvoligových klubů, v současné době vede společně s hlavním koučem Václavem Kotalem Spartu. |
V poháru jste mimo jiné vyřadili pražskou Slavii a v semifinále i Drnovice na jejich hřišti, které byly velkým favoritem. Do finále zbýval skoro měsíc, jak jste ho prožívali? Přece jen historický úspěch byl na dosah.
Hlavně se nám v té době kolem semifinále podařilo zachránit ligu, což byla stále naše priorita. Pohár jsme brali, ale je také nutné říct, že v některých případech jsme měli i štěstí, vždyť jsme třikrát postoupili, včetně finále, po penaltovém rozstřelu.
Na ty byl specialista brankář Tomáš Poštulka.
Opravdu je uměl, to pro nás byla velká výhoda. Myslím si třeba, že nám to hodně pomohlo ve finále. Viktorka tehdy byla nabitá, jasný favorit a věděla, že pokud na penalty dojde, že to bude mít těžké. Také se to pak potvrdilo, v rozstřelu proměnili jedinou.
Když se ještě za finálovým zápasem ohlédneme, tak jste se tehdy do útoku příliš nehnali. Taktika vzhledem ke kvalitám soupeře?
Pochopitelná. My jsme chtěli hrát vzadu tak, abychom ji do ničeho nepustili a chtěli jsme spoléhat na to, že nám vyjde nějaký rychlý protiútok. Chtěli jsme si počkat na naši šanci.
To se sice nepovedlo, ale penalty vám vyšly a mohly jste slavit. A nejen kvůli poháru, ale i proto, že jste si v další sezoně mohli zahrát evropský pohár. Jak na ten vzpomínáte?
V dobrém, protože jsme přešli přes dvě kola a nebyli jsme daleko od toho, abychom se dostali do jarního čtvrtfinále.
V cestě do něj vám zabránilo Dynamo Moskva také po penaltovém rozstřelu, které vám do Evropy pomohly. Tehdy bez vás, protože jste v odvetě kvůli žlutým kartám nemohl hrát.
A místo mě hrál Petr Drozd, který pak šel v rozstřelu kopat první, jako jsem chodil já. Nedal, ale takový je fotbal.
Cesta za trofejí málem skončila hned na startuNa začátku srpna roku 1994 vstoupili fotbalisté Hradce Králové, tehdy účastníci nejvyšší soutěže, do Poháru ČMFS, jak se tehdy pohárová soutěž nazývala. Na hřišti druholigového Uherského Hradiště to nevypadalo na žádnou velkou slávu, Hradec se totiž protrápil k remíze 3:3 a postup horko těžko zachránil až v penaltovém rozstřelu. Jakoby tento těžký začátek předurčil cestu, na jejímž konci byla cenná trofej, kterou Hradečtí nad svoji hlavu zvedli 14. června 1995 po vítězné bitvě s Viktorií Žižkov. Právě včera tomu tak bylo čtvrt století. Možná trochu symbolicky Hradec svoji pouť za pohárovou trofejí zakončil tak, jak ji začal, také finále rozhodl až penaltový rozstřel. A aby těch penalt nebylo málo, i v semifinále v Drnovicích si jimi Hradec pomohl k postupu. „Byl to zářný okamžik kariéry,“ připomíná si rád nejen finále, ale celou pohárovou cestu tehdejší kapitán hradeckého mužstva Richard Jukl. Nebyl zářným jen pro samotné hráče, ale i pro celý klub, vždyť to byl přesně po 35 letech od zatím jediného mistrovského titulu z roku 1960 druhý největší úspěch v historii klubu. Na podobné od čtvrt století starého finále na pražském Strahově stále čeká, na rozdíl od 90. let minulého století, kdy hrál 10 let nepřetržitě v 1. lize, nyní ve druhé nejvyšší soutěži. Pohárové výsledky Hradce 1994/95 ● 2. kolo: ● 3. kolo: ● 4. kolo: ● Čtvrtfinále: ● Semifinále: ● Finále: |
