„Měl jsem možnost do slavného klubu, kde jsem před lety hrál, vrátit se i jako trenér. A navíc se mi podařilo dokončit studium trenérské profilicence,“ říká hráč a trenér dlouhá léta spojený s Hradcem Králové, kde stále žije a kde začal jak svoji kariéru hráčskou, tak i tu trenérskou.
Na co si po letech vzpomenete právě z toho roku?
Že to bylo krásné období, které mě trenérsky posunulo dál. Bohužel také na to, že tomu všemu chyběli diváci. Sparta po dlouhých letech hrála evropské poháry, měli jsme velmi těžkou skupinu a myslím si, že jsme sehráli výborná utkání, kterým chyběla jen ta atmosféra, kterou sparťanští diváci umějí udělat.
Podílet se na přípravě týmu proti takovým soupeřům, to asi musela být radost.
Hlavně ale z toho, co jsme byli schopní proti tak kvalitním a zvučným mužstvům předvést. AC Milán je druhý v italské lize a dlouho ji vedlo i ve chvíli, kdy jsme s nimi hráli. V Lille to mají rozehrané na titul ve francouzské lize a Celtic, to je klasika, slavný klub se skvělými fanoušky a výbornou atmosférou.
Jaké to bylo vrátit se do klubu, se kterým jste jako hráč získal titul?
Příjemné. Sešel jsem se tam s Tomášem Rosickým, nynějším manažerem, který tehdy ve Spartě začínal svoji skvělou hráčskou kariéru. Člověk si všechno oživil i proto, že tam v síni slávy našel fotografie z té doby, dresy, ve kterých jsme hráli, i pohár, který jsme získali.
A po trenérské stránce?
Ohromná zkušenost, což je asi to nejdůležitější, co mi ten rok dal. Měl jsem možnost spolupracovat s výbornými hráči, kteří mají velkou kvalitu a kteří se musejí vyrovnávat s velkou konkurencí.
Ta ale v některých chvílích nebyla zase tak velká, protože se Sparta potýkala s řadou absencí.
To je pravda, bohužel to v některých chvílích bylo těžké, tým jsem neměli moc pohromadě. Ale to přinesla doba, s tím se každý musí vyrovnat. Takhle to dopadlo a já jsem rád, že se Spartě a jejím hráčům začíná dařit a že vidím posun u řady z nich.
U koho třeba?
Hodně mě těší pokrok třeba Ládi Krejčího mladšího. Měl jsem s ním velké pohovory a moc nás mrzelo jeho vyloučení v zápase s Pardubicemi. Byla z toho velká debata, protože je to výborný fotbalista, který už pochopil, že dostat se do pozitivního vnímání fotbalovým národem může jen správnými výkony na hřišti. Myslím si, že doteď je odváděl a navíc byl velmi produktivní.
Když se podíváme na váš příchod do Sparty, ten se udál hodně narychlo a vy jste nečekaně opouštěl místo asistenta kouče Svědíka ve Slovácku, kterému se začínalo dařit. Těžké rozhodnutí?
Nebylo úplně jednoduché, i když je třeba říct, že když vás někdo osloví, jestli byste nešel do Sparty, tak to hodně láká. Ve Slovácku jsem byl hodně spokojený, mohl jsem pracovat po boku správně naladěného trenéra, se kterým jsem měl možnost spolupracovat delší dobu.
Jak vaše rozhodnutí přijal?
Nakonec mi dal souhlas, ale všechno proběhlo tak narychlo, že jsem se s lidmi ve Slovácku ani nestačil rozloučit. Mrzí mě to, doteď to mám v hlavě a touto cestou bych chtěl Slovácku poděkovat.
Co říkáte jeho současným výsledkům?
Že nejsou náhodné. Je za tím dobrá práce, tým je delší dobu pohromadě, hráči jsou pracovití, disciplinovaní, vědí, co mají hrát.
Po angažmá ve Spartě máte možnost se ohlédnout za svou dosavadní trenérskou kariérou, která trvá bez přerušení dvanáct let. Vzpomenete si na svoje začátky?
Určitě. Bylo mi osmatřicet a končila mi smlouva v Bohemians. Ještě mě přemlouvali, abych aspoň rok pokračoval, ale já měl možnost jít do Hradce na pozici asistenta.
Byla trenéřina vaší prioritou, když jste se po kariéře rozhodoval co dál?Přesně tak. Bylo to trochu dané i tím, že jsem to doma odmalinka viděl (otec Milan Šmarda byl také velmi dobrý trenér, který vedl i ligová mužstva - pozn. autor). Už jako kluk jsem s ním chodil do kabin, od malička jsem nasával atmosféru, jaká tam panuje, a lákalo mě to. Byl jsem rád, když jsem v Hradci dostal možnost začít trénovat.
S minimálními zkušenostmi.
To je pravda. Předtím jsem trénoval v Hradci žáčky, když jsem ještě hrál. Rychle to uteklo, dnes třeba Robert Jukl kope ligu v Teplicích, Fanda Čech druhou v Hradci. K začátkům musím říct, že jsem měl štěstí na trenéry, s nimiž jsem spolupracoval. Začínal jsem u Oldy Machaly, dlouho jsem pracoval s Václavem Kotalem, s nímž jsem měl možnost být i u reprezentační sedmnáctky. Hodně jsem se naučil i od ostatních, na spolupracovníky jsem měl opravdu štěstí.
Nelákalo vás zkusit si už pozici hlavního kouče?
Musím říct, že po těch letech asi nastala doba, kdy bych se chtěl posunout dál. Mám za sebou vysněné angažmá ve Spartě, ukončil jsem studium profilicence a teď bych chtěl zkusit osamostatnit se. Nezříkám se spolupráce s nikým, ale zkusit cestu hlavního kouče je lákavé.
Největší část kariéry hráčské i dosavadní trenérské jste strávil v Hradci. Co říkáte posledním událostem, hlavně okolo stadionu i toho, že tým směřuje za návratem do 1. ligy?
Beru to tak, že stadion bude velkým posunem. Že se to podařilo, je ohromné plus pro fotbalovou veřejnost. Věřím, že to hráči letos zvládnou a postoupí a že až se bude stadion otvírat, bude to při prvoligovém utkání.
