Když o víkendu do Kotliny dorazila za svým mužstvem hrstka vlajkonošů z Třince, spojily se ve 2. poločase kotle domácích a hostů a fandily společně. Vyvolávali hráče obou týmů, vyměňovali si dresy, někteří v dobré náladě se i objímali.
„Tohle je vzácné, svědčí to o určité kultuře fanoušků,“ komentoval to Zdeno Frťala, kouč Varnsdorfu. A to ještě po zápase, který domácí vyhráli 3:1, vlajkonoši děkovali i hráčům soupeře.
„Pojďte si s námi taky plácnout!“ žádali Třinečtí. Domácí fotbalisté vypadali překvapeně. „Jéééé, děkujeme. Byli jste perfektní,“ povídal záložník Radim Breite pod společným sektorem obou táborů.
Města z německého a polského pomezí dělí přes 400 kilometrů, ale mezi fanoušky žádná propast není. „O přestávce se domluvili naši šéfové, že půjdeme k nim. Já jsem v cizím kotli vůbec poprvé,“ žasl třinecký příznivec David Krywda alias Pysk.
Není náhoda, že se to stalo zrovna v tomhle zápase. Fanoušci mají vztahy přátelské od podzimu 2010, tehdy byl Třinec historicky prvním druholigovým hostem na stadionu Varnsdorfu, tenkrát nováčka.
„Oni jsou naši vynikající kamarádi. Když k nám poprvé přijeli, viděl jsem, jak po dlouhé cestě jen leží. Říkám: Pojďte na varnsdorfské pivečko, je výtečné! Pili jsme Kocoura. A oni povídají: Mysleli jsme, že od vás dostaneme do držky, a vy nás zvete na pivo,“ vykresluje se smíchem šedovlasý Kamil Blažej, bodrý muž z Varnsdorfu.
Kdo ho nezná, při zápase by ho identifikoval jako fanouška Třince. Na sobě měl červeno-bílý pruhovaný trikot se jmenovkou Kokos. „To mi dneska kluci dali. Mám už tři třinecké dresy, klobouk a šálu,“ vypočítává Blažej; do jeho žlutého varnsdorfského trička se zase navlékl někdo z hostů.
„Třinečtí nás už taky dvakrát pozvali u nich do kotle, tak jsme jim to taky oplatili.“
Varnsdorfský brankář Radek Porcal líčí: „Když děkujete domácím fanouškům a chtějí si s vámi plácnout i třinečtí, je to krása. Takhle by to mělo vypadat taky na prvoligových trávnících. Všude. O tom je fotbal. O radosti. A žádné praní!“
S tím ostatně souhlasí i oba „kotelníci“. „My neuznáváme bitky, jsme vesměs přátelští,“ vykládá Krywda. „Jdeme se na fotbal pobavit, něco vypít, zafandit si, zanadávat, ale nebudeme se přece mlátit. Po zápase zachlastáme. Všechno v klidu.“
Výtržnosti při duelu Slovanu se Spartou ho otrávily. „Jsem z toho znechucený, neuznávám takové věci,“ vymezuje se Krywda proti násilí. A Blažej jakbysmet: „Co se v Bratislavě stalo, je mimo mé chápání. My se třeba i napijeme, ale jsme v pohodě, oni se ožerou a bijou se.“
Jak by Blažej proti problémovým příznivcům postupoval? „Žádný návod neexistuje. Jestli jsou to debilové, nepomůže jim nic,“ mávne rukou varnsdorfský fanda. „Je to odraz toho, co se děje na svazu. Pelta, Damková a ten její manžel nebo co to je (místopředseda Berbr), jsou neprůstřelní, neohrožení. A podle toho to vypadá. My zůstaneme stejní. Máme se rádi, jsme kamarádi!“
