Dobiaš je nezaměnitelná fotbalová legenda.
Jak šedesátiny oslavíte?
Máme jen něco malého s rodinou. Větší akci plánujeme na léto s Tondou Panenkou. Jemu bude taky šedesát, na Bohemce uděláme pěkný zápas, klasický československý. Já pozvu Adamce, Petráše a další kamarády ze Slovenska. Před stadionem budou stánky s občerstvením, přijde spousta lidí. Tedy snad přijdou. Co vy?
Na takový zápas se těším. Nastoupíte?
To si pište. Ale jenom poločas. Víc už neuběhám. Nechce se mi věřit, že právě vy byste běhal málo. Běhám, jako by mě někdo tahal gumou dozadu.
Bolí vás svaly?
Když přijde sychravé počasí, loupe mi v noze. Kotník tuhne a odchází mi i kyčel. Mám problémy natáhnout si ponožku. Ale jakmile ji nahodím na palec, je vyhráno.
Dodnes máte energii. Na hřišti se o vás říkalo, že trháte drny. Kde se ve vás výbušnost a běhavost brala?
Měl jsem skvělé trenéry Malatínského v Trnavě a Pospíchala v Bohemce. Dali mi do těla. A pak všichni věděli, že já neprohrávám ani na tréninku. To já neuměl. Dnes je to některým hráčům fuk.
Myslíte?
Ano.
Nejste na dnešní generaci přísný?
Proč? Kritizuju je, nemají mě rádi. Fotbal dnes hrají i nekopáči. Za mojí éry by nám někteří nenosili ani tašku. Stoper vyběhne dopředu, a když má přihrát, spadnou mu klapky na oči jako koni.
|
Karol Dobiaš 
Síň slávy. Mohl by v ní vystavit pohár mistra Evropy 1976, pět titulů s Trnavou, dvě koruny Fotbalisty Československa 1970 a 1971. V anketě o slovenského fotbalistu století skončil třetí za Popluhárem a Adamcem. Z trenérské éry titul se Spartou 1995. Patino. Přezdívka, kterou mu dal spoluhráč Jarábek v trnavské éře. Když totiž Dobiaš běžel, vyhazoval paty vysoko do stran. Vzor. George Best. Česal se jako on, chtěl být i slavný. Před plakátem Besta se obdivně fotil se synem. Českoslovenština. Proslul tím, jak míchá česká a slovenská slovíčka. "Pořád je mi rozumět líp než nebohému Kvašňákovi. Ten když se přiopil, tak jako pravý Východňár přidal i maďarštinu." Voda a elektřina. Na hřišti si dovolil na každého, v soukromí je jiný. Neumí plavat a bojí se elektřiny. "Ani žárovku si nevyměním." A voda? V dětství měl záněty, píchali mu uši. "Mám tam díru, do které se mi voda dostat nesmí." |
Fotbal je jiný, agresivnější, hraje se víc zápasů.
Ano, je míň času, my se mohli s míčem otočit. Ale víc zápasů? S Trnavou jsem jich odehrál 95 za rok. Ligové, pohárové, přátelské, takové imakové. Středa, sobota, středa, neděle. Jeli jsme jako stroje. Nonstop.
Jsou fotbalisté línější?
To netvrdím. Jsou ale drzejší, někteří jako trojka šmirgl. Po čtrnácti dnech, co je znáte, vás pošlou do pr... Já začal s ligou v osmnácti a rok všechny zdravil dobrý den, než staří pardálové řekli, ať jim tykám.
Kterého dnešního hráče máte rád?
Rosický má skvělé vedení míče. Vidí zacpaný prostor, otočí se a přihraje jinam. To jiní letí dopředu jako oslové. Hodně sleduju Grygeru. Šel do mé podoby, černé vlasy, ježdění podél čáry, jenže pořád marodí.
Na který svůj zápas nejraději vzpomínáte?
Semifinále Poháru mistrů 1969 proti Ajaxu. Měl skvělý tým s Cruyffem. Tam jsme prohráli 0:3, ale doma jsme je bouchli. Majerník nakopl v 16. minutě Cruyffa, ten střídal a Holanďani pak nepřelezli půlku. Vedli jsme 2:0, Adamec běžel sám na gólmana a dal vedle. Škoda.
Druhá velká chvíle přišla ve finále Eura 1976. Váš slavný gól.
Zasloužil by si jít do Guinnessovy knihy rekordů. V životě jsem nevystřelil levačkou, všechno pravou. Až v Bělehradě a byl gól. Všichni tvrdí, že ta křížná střela halfvolejem byla pomalá, já se ale směju a říkám, že gólmana Maiera pálila rukavice.
Tehdy jste proti Němcům málem nenastoupil. Proč?
V podpaží jsem měl do masa rozedřenou kůži. Od ostrého vlákna v dresu. Všiml jsem si toho až po semifinále s Holanďany, tehdy se hrálo 120 minut v lijáku a já nic necítil. Po Holandsku mě chytila zimnice, rána hnisala, zahříval jsem se alkoholem, dva dny netrénoval. Ale přišel zápas a já na nic nemyslel.
Vnímal jste při zápasech něco?
Nic. V nejslavnější trnavské éře nám při nástupu hráli uklidňující italskou skladbu Il Silenzio, kterou k nám přivezl trenér Malatinský z Florencie. To bývalo poslední, co jsem si pamatoval. Pak byl jen fotbal. Dobře přihrát, odzbrojit soupeře, uniknout, centrovat. Trenér mi nemusel radit. Ne jako dneska.
Přijde vám, že z fotbalu se dělá věda?
No samozřejmě! Trenér Hřebík prý ve Spartě ordinoval, že se hráči musí pohybovat jen v určených čtvercích. Taková volovina. Já si zaútočil, kdy se mi chtělo, a pak sprintoval zpátky na pravého obránce.
Vědělo se, že jste bojovník a umíte soupeři pořádně nakopat. Nedělalo vám to nepřátele?
To mi nevadilo.
Copak vám tvrdost neopláceli?
Já je nakopal víc. To obránce musí, má respekt. Borošovi z Košic jsem stál na ruce a špunty mu ji málem propíchl. Řval jako tur a mně to bylo jedno. Nebo takový Štarch z Jablonce...
Povídejte.
Tlačil se do zdi, já měl stržený nehet na noze a varoval ho, aby dával bacha. Schválně mi dupnul na nohu, až mi vylítly slzy. Praštil jsem ho čelem. Padl na zem, nemohl se zvednout. Přiběhl rozhodčí – co prý je? Povídám mu: asi zakopl o mou nohu. Hrálo se dál.
To jste teda byl číslo! Ani sparťan Řepka se s nikým nemazlí. Fandíte mu?
Vážím si ho, ale ne ve všem. Musí se chovat jako persona a být chytřejší. Po faulu zvednout soupeře a přitom ho třeba nenápadně štípnout, aby byl ještě víc rozdrážděný, ne mu jít jednu vrazit.
Pocházíte ze Slovenska a žijete v Praze. Ke komu se hlásíte?
Jsem polovičatý, mám české i slovenské občanství.
Dobře. A když se hrála kvalifikace Česko – Slovensko?
Tak fandím české straně. Žiju tady třicet let, přesně půlku života.
A slovenské kořeny?
Mám tam příbuzné a chatu ve Smolenici. Sestřenice mi pokosí louku, otevře okenice, vyluftuje a my tam jedeme s vnoučaty na léto.
Jako trenér jste vyhrál se Spartou titul, ale od roku 1995 jste z fotbalu téměř zmizel. Proč?
Nebyly nabídky. A také jsem neměl trpělivost pracovat s hráči, kteří neumějí ani přihrát. Chtěl jsem, aby všichni byli jako já. Žena mi povídala: Karolko, to nejde, jsi jen jeden.
Z čeho jste žil? Jako rentiér?
Rentiér určitě ne. Já si tolik nevydělal. Ve Spartě mi dávali padesát tisíc měsíčně, peníze se rozkutálí. Dělal jsem skauting a teď mám smlouvu se třemi firmami. Jedna prodává kávu, další vyrábí protipožární skla, třetí je energetická. Mám spoustu známých mezi řediteli, dojednávám kontakty a dostávám provizi.
Neopustila vás sázkařská vášeň?
Kdepak. Včera jsme měli s kamarády večírek a hned došlo na sázky. Podívejte se tady do sešitu. Sázeli jsme, kdo spadne z ligy. Za dvě stovky. Most, Kladno, Žižkov...
A Bohemka?
Ani jednou, to je logické.
Když jsme u sázení, něco bych pro vás také měl.
Výborně, pojďme do toho.
Kdo vyhraje ligu?
Slavia, hraje líp než Sparta.
Jak dopadneme na Euru?
Vyhecuju to: těžce postoupíme ze skupiny a pak uděláme titul.
Kdo bude trenérem po Euru?
Fíha. Tak tohle si musím promyslet. Těžké. No, dejme do tiketu Haška.
Kolik jste nejvíc vyhrál při sázení?
Sto dvacet tisíc v Tipsportu. U mě je sázení velká vášeň, až malá závislost. Nejvíc vynechám dva tři dny, když jsem na pracovní akci.
Manželka vám to nevyčítá?
Vyčítá.
A jak reagujete?
Sázím dál.
