V žádném případě bych neměl zájem pracovat pro firmu, která by si mě vybrala podle toho, jak stisknu ruku a jak sedím. To je přesně typ firem, u nichž má pak (aspoň chvíli) dobře sedící podavač ruky lepší hodnocení, než dříč, na němž ta firma stojí.
Když jsem naposledy (před 9 lety) měnil zaměstnání, tak jsem na první schůzce hned jasně zaměstnavatelům řekl, že jsem nepřišel žadonit o místo a skládat zkoušky z přetvářky, ale že i já se rozhoduji, kde pracovat, takže mě zajímá spousta věcí o firmě. Vedli jsme spolu několik jednání, poznávali se a plácli si až v momentě, kdy jsme věděli, že máme všichni zájem. Řekl jsem, že akceptuji jakýkoliv nástupní plat, pouze jsem je upozornil, aby počítali s tím, že až budu mít pocit, že si to zasloužím, tak si řeknu o daleko víc peněz, než by teď čekali. Nebudu zabíhat do podrobností, ale dost rychle vznikla oboustranná důvěra a naše spolupráce je oboustranně výhodná.
Nevěřím na tyhle teorie o podání ruky. Kdybych si měl manželku vybírat podle toho, jestli má při sezení ruce na kolenou nebo zkřížené, tak bych těžko našel ženskou pro život.
Uchazečům bych poradil, aby místo čtení návodů na oblbnutí personalisty raději na sobě zamakali a pak šli sebejistě po práci, o které vědí, že na ni mají. Pracáky jsou plné dobře sedících podavačů ruky, kteří se sem vracejí každé tři měsíce od úspěšných pohovorů.
