Absolventi vysoké vojenské školy mají obavy o budoucnost

V y š k o v - Problémy s uplatněním se nevyhýbají ani absolventům Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově. Přestože ve srovnání s učitelskými a lékařskými profesemi nezanikl v armádě takzvaný přidělovací systém, kdy si místo člověk nevybírá a ani je nemusí pracně shánět, protože mu bylo vybráno nadřízenými, nemají vojáci záruku, že o práci nepřijdou. Se vstupem do NATO sice většině z nich svitla naděje dostat se bez problémů k zahraničním misím, většina mladých absolventů je však ke své budoucnosti spíše skeptická.

"Nemám obavu o svoji budoucnost. Jsem schopen ukázat, co ve mě je. To však budu moci udělat jen v případě, že se splní alespoň jediný ze slibů, které denně už několik let posloucháme od našich kantorů. Například to, že do armády půjde více peněz, že budou mít vojáci dobré sociální zázemí anebo že začne fungovat kariérní systém, díky kterému budou muset vojáci na funkcích kolovat.

Nemohlo by se pak stát, že je někdo na stejném postu dvacet let. Ostatní v takovém případě nedostávají šanci se uplatnit," míní poručík Petr Gezo, který si chce dodělat doktorské studium, učit a záhy se dostat do velících struktur NATO. A jaké představy mají o své budoucnosti Gezovi kolegové: mladí důstojníci, kteří byli zhruba před týdnem slavnostně vyřazeni po ukončení studia na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově?

podporučík Lenka Maryšková

Zatím se mi zdá, že šance na kvalitní uplatnění je dost malá. Doufám ale, že to bude lepší za dva roky, až skončím s magisterským studiem. Nechtěla bych ale, aby se ale měnilo všechno. Jsem voják, ale taky žena, která jednou založí rodinu. Pokud by byl můj muž také voják, rozhodně bych nechtěla, abychom byli od sebe odděleni - každý u jiného útvaru - jak je to v povinnostech amerických manželů-vojáků. Vycházejí z jiných předpokladů než my. V USA dělá žena do čtyřiceti kariéru, pak jde do důchodu a má děti. Takový systém se ale k nám vůbec nehodí. Profese by tak měla kopírovat i tradice té které společnosti.

podporučík Monika Hoskovcová

Představu o svém uplatnění mám a nemám. Vystudovala jsem chemii a s tímto oborem si člověk příliš vybírat nemůže. Byla jsem přidělena do Liberce, což je tak trochu z ruky, poněvadž pocházím z Havlíčova Brodu. Chemických útvarů je však čím dál méně, některé se ruší a tak si budu muset zvyknout. Snad to bude v budoucnosti lepší.

poručík Pavel Dostál

Dokud nemám rodinu, budu se snažit udržet na školních jednotkách. To bude tak dva až tři roky. Do té doby se pokusím doučit angličtinu, kterou ještě pořádně neumím a pak bych se chtěl dostat k bojovému útvaru jakékoliv mise, kde by se ze mě mohl stát opravdový velitel. Jel bych klidně i do Afriky. Až si pořídím rodinu, bude to těžší. Nějak ji ale uživit musím, a abych měl na dobré sociální zázemí, budu muset skloubit mise s rodinným životem.

podporučík Irena Trundová

Jsem absolventka bakalářského studia, takže mám ještě nějakou dobu před sebou než se budu rozhodovat, co dál se životem. Co by mi jej však mohlo v budoucnu zkomplikovat, je nedostatečná znalost angličtiny. Chtěla bych se uplatnit ve strukturách NATO, jenže k tomu ji potřebujete umět naprosto perfektně. Škola nám ale nabízí maximálně dva semestry. Aby se o kvalitní jazykové přípravě dalo mluvit, potřebovali bychom ji celých pět let a mnohem intenzivněji, než jednou za týden. Dnes nám několikrát za semestr výuka odpadne a kvalita učitelů také zrovna neodpovídá důležitosti předmětu.

poručík Ivo Kovář

Chystám se oženit, moje směřování bude tedy značně závislé na rodině, respektive co manželka povolí. Pak záleží také na tom, co přinese nový zákon o armádě, od kterého si hodně vojáků slibuje lepší sociální zabezpečení pro rodinu. Měl by být takový, abychom si nemysleli, že jsme studovali nadarmo a že jsme pro tento stát přítěží.

podporučík Patrik Kříž

Všechno se uvidí teprve, až se dostanu na útvar. Pokud bych měl možnost získat zajímavou práci v organizačních strukturách NATO, vůbec bych se tomu nebránil. Zatím jen slyším o tom, jak se ruší útvary, nejsou peníze a lidi mají strach, co bude. Čtyři roky se mluví o kariérním řádu, který by měl přinést zlepšení. Snad to bude co nejdřív, ale nevím.