Když se řekne slovo daňový ráj, tak si většina lidí nejspíše představí nějaký ostrov v Karibiku. Co se týče termínu „daňový ráj“, tak vězte, že neexistuje žádná přesná a jednoznačně vymezující definice ohledně toho, který daňový systém patří do této skupiny a který ne. Obecně platí, že za daňový ráj jsou považovány země s nulovou nebo nízkou sazbou daně z příjmů. Firmy ve snaze minimalizovat svoje daňové povinnosti nemusí nutně zakládat svoje dceřinné společnosti na ostrovech s kokosovými palmami, nýbrž jednoduše mohou jít méně dramatickou cestou – založit si dceřinnou firmu kupříkladu v jiné zemi EU s podstatně nižší sazbou daně z příjmů právnických osob.
V každém případě žádný zákon nezakazuje právnické osobě založit společnost v jakémkoli jiném státě a obchodovat s ní (může jít o zboží či služby). Problematické z pohledu případné daňové kontroly je ovšem stanovení výše převodních cen mezi těmito subjekty. Právě neobvykle nízké prodejní ceny mezi kapitálově propojenými společnostmi bývají prostředkem akumulace zisku v jedné společnosti na úkor té druhé. Je logické, že daňová legislativa jednotlivých států se takovým přesunům brání. Klíč ke kontrolám ze strany finančních úřadů spočívá v prověření takzvaných převodních cen mezi těmito subjekty. Kde tedy hledat oporu v zákoně a jaká cena mezi spřízněnými subjekty je považována za obhajitelnou a jaká nikoli?
Převodní ceny by měly být srovnatelné s běžnými tržními hodnotami
Praxe je taková, že finanční úřady kontrolují, zda převodní ceny mezi kapitálově propojenými osobami dodržují zásady tržního odstupu. Jinými slovy musí jít o ceny, za které prodává kontrolovaná společnost jiným subjektům na trhu, a to především těm, s kterými nemá žádné kapitálové pouto. Pokud kontrola ze strany finančního úřadu zjistí, že není naplněno toto pravidlo (spřízněné osobě prodává za nižší ceny), pak finanční úřad doměří tento rozdíl v prodejních cenách a navíc vyzve společnost k úhradě penále z tohoto doměrku.
Zde může někdo namítnout, že tržní ekonomika je založena na volné tvorbě cen, a tudíž si ceny určuje firma bez ohledu na to, zda jsou pro ni výhodné či nikoli. Navíc každý podnikatel ví, že některé zakázky jsou zrealizovány se ztrátou a může pro takový krok být racionální důvod (udržení si zákazníka, odstranění konkurence, do ceny se promítá volba dodací podmínky, množstevní sleva, měnové riziko atd.). Právě o takové argumenty se budou snažit opřít podnikatelé, kteří budou odůvodňovat správci daně fakt, že své spřízněné osobě prodávají za méně výhodné (nižší) ceny než ostatním odběratelům. Jaké protiargumenty může snést finanční úřad?
 |
O platebních kartách pro podnikatele a malé podniky se více dočtete ZDE. |
Naše legislativa nenabízí žádné vzorové či doporučené ceny, vodítko v EU a OECD
Správce daně vzhledem k jedinečnosti každého výrobku či služby nemůže mít v ruce žádný seznam doporučených cen všech výrobků ani nemá v žádném zákoně oporu ohledně toho, jak vysoká konkrétní cena má být. Finanční úřady při kontrolách tohoto typu mohou vycházet z doporučující směrnice OECD (ČR patří do skupiny zemí OECD), která stanoví obecné zásady těchto kontrol.
Nejčastější dotaz správce daně bude s největší pravděpodobností směřovat na porovnání hodnot prodejních cen konkrétního výrobku spřízněné osobě a nezávislému odběrateli. Pokud poplatník či správce daně bude schopen takové obchodní případy najít (je nutné, aby šlo nejen o shodný výrobek či službu, nýbrž i o shodné množství, dodací podmínky atd.), pak má buď vyhráno nebo zaděláno na malér. Totožné či obdobné ceny spřízněné osobě i běžnému dodavateli zpravidla postačí k obhájení faktu, že se poplatník nesnaží úmyslně převádět zisk ve prospěch spřízněné osoby a nekrátí svoji vlastní daňovou povinnost. Naopak výrazně nižší ceny ve prospěch spřízněné osoby povedou k pravděpodobnému doměření daně z příjmu právnických osob a příslušného penále.
Není-li podobná transakce, může nastoupit porovnání ziskového rozpětí
Některé společnosti mohou jít tou cestou, že jeden výrobek či službu nabídnou pouze spřízněné osobě a nikomu jinému ji prostě z nejrůznějších důvodů nenabízí. Bez ohledu na důvody k této prodejní taktice tímto krokem znemožní správci daně aplikovat v předcházejícím odstavci popisovanou základní metodu (srovnání cen vůči spřízněné osobě a nezávislému odběrateli).
V takovém případě může finanční úřad jít cestou, že srovnává dosahované ziskové rozpětí z transakcí vůči spřízněnému subjektu a vůči ostatním transakcím (týká se to srovnání výnosnosti zakázek s různými druhy výrobků či služeb. Pokud by výnosnost zakázek vůči spřízněným osobám výrazně pokulhávala za těmi ostatními, pak má opět finanční úřad v ruce možnost doměřit takový rozdíl.
Běžná realita je ovšem taková, že daňovou kontrolu s důrazem na převodní ceny mohou očekávat zejména poplatníci ve ztrátě či ti, kterým dramaticky klesá zisk. Přechodná ztráta sice nemusí být v podnikání žádným handicapem, avšak zakončit rok v červených číslech určitě povede k finanční kontrole a ta se může stočit k převodním cenám. Nejde jen o režim daně z příjmů, nýbrž může jít i o režim daně z přidané kontroly (nadměrný odpočet při nízkých prodejních cenách).
S rostoucí globalizací a vytvářením stále složitějších holdingových struktur (v různých daňových režimech) bude problematika převodních cen stále častějším objektem kontrol. Nebylo by tedy vůbec na škodu se této problematice v podnicích začít věnovat a udělat si několik namátkových či hloubkových kontrol a preventivně předejít doměření daně.
 |
Jak se vyhnout soudním poplatkům? Čtěte ZDE. |
Setkali jste se s kontrolou finančního úřadu na převodní ceny mezi spřízněnými osobami? Jakým způsobem jste takovou problematiku obhájili? Myslíte si, že daňové ráje nepatří ke slušnému podnikání či podobné možnosti daňové optimalizace vyhledáváte? Těšíme se na vaše názory.
