Za nejvzácnější je dnes považována státovka v nominální hodnotě 5 000 korun. Byla vytištěna ve Vídni v počtu 500 599 kusů. Podle některých zdrojů se dochovalo jen necelých 40 kusů. „Nacházejí se jak v soukromých a veřejných sbírkách na území České a Slovenské republiky, tak i ve veřejných sbírkách v zahraničí,“ přibližuje Jan Bajer v 5. vydání svého katalogu papírových platidel Československa a Česka. Mít ji doma, byli byste bohatí, její hodnota se pohybuje mezi třemi až pěti miliony korun.
Před dvěma lety se jeden exemplář dražil v internetové aukci, tu však zastavila policie. Nejvyšší příhoz těsně před zrušením aukce nabízel 1,8 milionu korun, vyvolávací cena přitom byla pouhých 220 tisíc, což vyvolalo u odborníků na stará platidla pochybnosti. Jak se ukázalo, šlo o prvorepublikovou státovku odcizenou z Olomouckého vlastivědného muzea. Tento případ byl výjimečný. V internetových aukcích se draží i jiné prvorepublikové bankovky, které ovšem mají právoplatné majitele. Příkladem je státovka v hodnotě 500 Kč z roku 1919 z autorské dílny Alfonse Muchy. Vydražila se za 1 500 100 korun.
„Je třeba říci, že cena se odvíjí především od kvality, zachovalosti bankovky. Ve světě notafilie, což je odborný název pro sběratelství bankovek nebo papírových platidel, je nejvyšší kvalita N či UNC – bankovka, která nebyla v oběhu, bez přehybů, ohnutých růžků nebo skvrn. Nižší kvalita, tedy různé přehyby, ohnuté růžky se adekvátně promítne i na částce, kterou jsou sběratelé ochotni za položku zaplatit,“ říká Lumír Kunz, generální ředitel Aukro.
Sběratelé se podle Lumíra Kunze pídí na internetových akcích i po zdařilých padělcích starých prvorepublikových peněz, například z dílny padělatele pětisetkoruny Maďara Gyuly Mezsárose. Pravá pětiskovka byla v roce 1919 vytištěná knihtiskem na méně hodnotném papíře. Její kvalita tak dostala na frak a stala se terčem útoku mnoha padělatelů. Jedním z nich byl právě Mezsáros. Dnes jsou za jeho padělky sběratelé ochotni dát až 45 tisíc korun.
Koruna slaví 100 let
A jak celá historie naší měny začala? V únoru 1919 se hranice Československa uzavřely, přestala fungovat mezinárodní železniční doprava, bylo přerušeno poštovní spojení a zastaveny peněžní transakce. Pak nastala sisyfovská práce. Všechny bankovky až na koruny a dvoukoruny se začaly kolkovat.
„Celková hodnota okolkovaných bankovek přesáhla sedm miliard korun,“ přibližuje Jaroslav Staněk v knize Peníze v českých zemích. Kolkování obrovského počtu papírových peněz se stihlo za neuvěřitelných sedm dnů.
Oficiálně byla koruna československá se zkratkou Kč zavedena měnovým zákonem z 10. dubna 1919.
Státovky byly kritizovány v tisku
Jak uvádí publikace České národní banky nazvaná 100 let Česko-slovenské koruny, novou měnu a podobu některých státovek přijala s rozpaky média.
V tehdejším tisku se například psalo: „Ministr dr. Rašín ukazoval včera v kuloárech Národního shromáždění nové papírové peníze československé, a sice stokorunu, pětikorunu a korunu. Stokorunami, které jsou dílem malíře Muchy, byli jsme zklamáni. Bezvýrazná a ideově chudičká kresba, po stránce grafické nic svěžího, plochost a šeď, jakou se vyznačují všechny rutinérské práce Muchovy. Českého na nich není už docela nic. Povážíme-li, že jsou to první naše papírové peníze, jimiž jsme se měli ukázat cizině, co dovedeme, lze toho upřímně litovati.“
Tato první v tisku kritizovaná stokoruna byla navržená v secesním stylu. S její přípravou a vytištěním se však moc otálelo, vytiskla se knihtiskem a tomu odpovídala i její kvalita. Jakmile se ocitla v oběhu, padělatelé se chopili příležitosti. „Stala se jednou z nejvíce padělaných československých státovek. Známe deset typů tištěných padělků různé kvality,“ uvádí ve své knize Papírová platidla Československa 1919 – 1993 odborník Jan Bajer.
Vůbec první koruna československá měla papírovou podobu. Tiskla se v několika tiskárnách, proto se nepodařilo dodržet stejný barevný odstín. Některé byly tmavomodré, jiné modré či modrozelené. Série 014 se přitom stala pro sběratele ceněným kouskem. Na některé korunové bankovky této série se při jejich výrobě vloudil tiskařský šotek. Je na nich otištěno v Praze dne 5. dubna 1919. Měnový zákon, který korunu zavedl, se však datuje dnem 10. dubna 1919.
Žižku kritizoval Antonín Zápotocký
Řadu starých státovek a bankovek, které byly staženy z oběhu, odvál čas a upadly v zapomnění. Některé byly tak oblíbené, že si je Češi nechali doma na památku.
Jednou z nich je na svou dobu výjimečná bankovka s hodnotou 25 korun s portrétem Jana Žižky z Trocnova z dílny výtvarného umělce Karla Svolinského. Návrh jeho bankovky posuzovala porota 6. června 1957, líc přijala bez připomínek a rub s drobnými připomínkami, v červnu pak schválil návrh ministr školství a kultury. Prezident Antonín Zápotocký se však k portrétu Jana Žižky vyjádřil, že nemá důstojný ráz a vypadá jako tulák. Rozhodnutí o realizaci bankovky to však naštěstí nezvrátilo. Žižkům portrét zvolil výtvarník z profilu, jenže problémem se stalo slepé levé oko bojovníka. Svolinský to vyřešil s nadhledem. Páskou zaslepil zdravé pravé oko a Žižka tím dostal na bankovce uhrančivý pohled.
Na dvacetikoruně vydané v roce 1971 se již historie napravila. Žižkovo oko je zakryto páskou správně. S touto bankovkou však začal mezi lidmi kolovat příběh, že se na ní dá rozpoznat utajená tvář ženy. Řada lidí nakláněním bankovky rozpoznávala tvář zpěvačky Heleny Vondráčkové, někteří však tvrdili, že je na dvacetikoruně ukryt portrét popravené političky Milady Horákové.
Pikantní příběh je spojený i s padesátikorunou s portrétem svaté Anežky České z roku 1993. Do oběhu se tato bankovka dostala ve dvou emisích, druhá série měla proběhnout 21. prosince 1994. Jenomže omylem se na severní Moravě dostal větší počet těchto bankovek do oběhu již v říjnu 1994.
„Protože šlo o bankovku v té době ještě neplatnou, bylo obyvatelstvo vyzváno k výměně za platné bankovky,“ uvádí odborník Jan Bajer. Mnozí lidé na výzvu reagovali slovy: „Není třeba bankovku vyměnit, stačí počkat, až bude platit!“
Bankovky a státovkyStátovky původně představovaly dluh státu u emisní banky, který měl být splácen jejich stahováním z oběhu; postupně se státovky staly součástí celkového objemu peněz. Bankovky emitovala vždy emisní banka a z historického vývoje byly označovány jako úvěrové peníze. Rozdíl mezi bankovkami a státovkami je pouze právní, ekonomická podstata je stejná. V České republice obíhají jako platné peníze pouze bankovky a mince. |
Koruna, euro, nebo bezhotovostní ekonomika
Od roku 1919 prošlo peněženkami lidí obrovské množství státovek a bankovek. Dnes peníze vnímáme i virtuálně, platit bezhotovostně a mít peníze na bankovním účtu je pro většinu Čechů něco samozřejmého. Zda bude česká koruna slavit za pár let další kulatiny, nebo ji nahradí euro, ukáže čas. Každá z těchto možností má své příznivce i odpůrce. Ozývají se i hlasy, že by bylo dobré zrušit hotovost úplně a přejít na bezhotovostní ekonomiku.
Každopádně současné české bankovky mají mimořádnou uměleckou hodnotu a jsou uměleckým dílem. „Naše bankovky vždy patřily k těm nejkrásnějším a nejdokonalejším na světě. Pokud odhlédnu od ekonomické a politické role oběživa, pak mě mince a bankovky fascinují i jako symbol. Přežily po staletí. Vidíme v nich paměť národa, vidíme v nich hodnoty, které naši předci zastávali. Ztělesňují naši sounáležitost s jedním hospodářstvím. Mince a bankovky jsou symbolem suverénního národního státu,“ uzavírá ekonomka Hana Lipovská.
Použité zdroje:
- 100 let Česko-slovenské koruny, Vladimír Tomšík a kolektiv, ČNB
- Peníze v českých zemích, autor Jaroslav Staněk
- Papírová platidla Československa 1919 – 1993, České republiky 1993 – 2003, autor Jan Bajer
- Lidé a peníze, autoři František Vencovský, Ladislav Kopecký a kol., ČNB
- Vývoj papírových platidel od roku 1918, Vladimír Kudlík
