Když se velká firma zaváže ke snížení své uhlíkové stopy o x milionů tun, nemusí to znamenat, že z výroby oceli přešla na ekologické zemědělství. Jenom část toho závazku typicky představuje reálné snížení emisí CO2 skleníkových plynů díky změně procesů; většinu však daná firma splní nákupem uhlíkových kreditů. Ty vznikají tak, že někdo kysličník uhličitý z atmosféry zase odstraní. Nebo to alespoň tvrdí.
Ukládání uhlíku do půdy farmáře láká. Zkoušejí i sázení stromů na orné půdě |
Typickým způsobem generování kreditů je například výsadba stromů. Existuje také mnoho projektů v oblasti udržitelného zemědělství, výstavby obnovitelných zdrojů elektřiny nebo využívání metanu – ze skládek, bioodpadu a podobně. Objevují se i projekty na ukládání uhlíku: například do vytěžených ložisek zemního plynu a podobně.
Poznámka na okrajByznys startupu CarbonPool – a tento článek o něm – se nezabývá oficiálními evropskými uhlíkovými povolenkami, tedy systémem známým pod zkratkou ETS. Jde o byznys týkající se uhlíkových kompenzací, jimiž firmy, více či méně dobrovolně, vykupují své klimatické hříchy. |
Ale co když se ukáže, že ten, kdo kredity prodal, své karbonové závazky neplní? Co když třeba kvůli havárii přestane fungovat příslušná technologie na odstraňování CO2? V tom případě se ten, kdo kysličník uhličitý v klidu vypouští – protože je přece má pokryté zakoupenými kredity – zase stává klimatickým zločincem.
A havárie zdaleka není tím, z čeho mají odběratelé kreditů největší obavy. Více vrásek jim přidělává hrozba, že kredity, které zakoupili, se ukáží jako podvodné.
Obavy z podvodů
„Trh s uhlíkovými kredity si svoji důvěryhodnost teprve buduje. Existuje řada faktorů, kvůli nimž může být nákup uhlíkových kreditů pro firmy rizikový. Často se prodávají budoucí uhlíkové kredity – až vyroste les, až daný projekt poběží na sto procent – ale záruky, že se tak stane, u nich často nejsou úplně silné,“ vysvětluje pro iDNES.cz Jiří Švejcar, Partner and Associate Director ve společnosti BCG.
Trh podle Švejcara potřebuje silnější regulaci – zejména na straně poskytovatelů kreditů a firem, které tyto projekty zastřešují. Také firmy, které kredity kupují, se často vůbec nestarají, jestli tím opravdu financovaly odstranění uhlíku. „Pro dokreslení: je mnohem levnější koupit si pochybné tuny uhlíku z výsadby mangrovového lesa v Kostarice než investovat do větrné elektrárny v Dánsku. Ono totiž není úplně vyloučené, že les, pokud vůbec byl vysazen, byl prodán vícekrát. A že když případně shoří, nikdo ho už v rámci původní investice neobnoví,“ popisuje expert BCG.
Gabon chce vydělávat na pohlcování uhlíku, ropu nahradí lesním kapitálem |
Jiří Švejcar tak potvrzuje, co jako argument pro potřebnost pojištění prezentuje startup CarbonPool: „Zpráva společnosti AlliedOffsets, která se týká let 2000 až 2023, uvádí při vydávání uhlíkových kreditů průměrnou úspěšnost 45 procent.“
To podle startupu představuje pro kupující těchto kreditů problém. „Současné nabídky pojištění pokrývají zejména aktiva, na kterých jsou založeny uhlíkové kredity, ale neposkytují kompenzaci za skutečnou hodnotu kreditů,“ tvrdí CarbonPool.
Obrovský trh
Startup CarbonPool vidí v pojištění uhlíkových kreditů obrovský byznys. Například analytici investiční banky Morgan Stanley totiž očekávají, že do roku 2050 vzroste velikost trhu s uhlíkovými kredity na 250 miliard dolarů, z dvou miliard v roce 2020. A CarbonPool vychází z toho, že na vyspělých trzích představují náklady pojištění obvykle pět až deset procent tržeb.
Ale dává pojištění uhlíkových kreditů opravdu smysl? Jiří Švejcar tvrdí, že v principu ano. „Pro společnosti, které hodnotí míru rizika svých stávajících investic do uhlíkových kreditů a nemají nástroje či dovednosti pro účinné řízení portfolia takových projektů má pojištění smysl. Na druhé straně pojistné je zatím v porovnání s pojistnou částkou poměrně vysoké, protože odvětví zatím není dostatečně regulované. S pokračující standardizací a regulací se i tyto náklady sníží, a pojištění uhlíkových kreditů se stane více dostupným a běžným nástrojem dekarbonizace,“ uzavírá Švejcar.
