Vyjet do „divočiny“, nadýchat se čerstvého horského vzduchu a přijít na jiné myšlenky. Přesně proto pořádají centrální bankéři každý rok sympozium ve městě Jackson Hole v americkém státě Wyoming.
Od roku 1982 tam s ostatními hlídači měn probírají na přednáškách témata měnové politiky. A při tom jim odečítají ze rtů investoři doufající, že pak dokážou lépe odhadnout, co ekonomiky čeká.
Při letošním ročníku si pro sebe roli hlavní hvězdy nedobrovolně uzmul šéf americké centrální banky Jerome Powell. Všichni od něj očekávali, že načrtne budoucnost klesajících úroků v USA – jak od něj chce šéf Bílého domu Donald Trump. Jenže Powell musel manévrovat velmi opatrně. Když Fed koncem července poprvé po deseti letech snížil úrokovou sazbu, nešlo rozhodně o jednomyslné rozhodnutí a řada z 12 členů rady guvernérů chce spíše vyčkávat než konat.
Pokud by Powell tlačil na snížení úroků, vypadal by jako „prezidentův muž“, což by mohlo u investorů vyvolat pochybnosti o nezávislosti centrální banky.
A tak ve své řeči konstatoval známá fakta, ekonomika si vede dobře, nejistoty však sílí a Fed je připraven v případě nutnosti jednat. A u úroků si asi v poznámkách zdůraznil, že nesmí ani naznačovat.
Největší neznámou však v Powellových rovnicích zůstává sám americký prezident a jeho celní válka s Čínou. Jen pár desítek minut předtím, než se šéf Fedu ujal slova, přišla z Číny zpráva o zvýšení dovozních cel na americké produkty, především na sóju, auta či ropu. Číňané tak Američanům oplatili jejich cla na dovoz prakticky veškerého čínského zboží třeba včetně mobilů. Symbolickou rovinu Peking ještě podtrhl tím, že zavedení odvetných cel načasoval přesně podle not Bílého domu – tedy od 1. září a další vlnu od 15. prosince.
Donald Trump zareagoval rychle, na Twitteru vyzval americké firmy k opuštění Číny a pohrozil přes Tichý oceán rychlou odvetou.
Šéf Bílého domu tak v přímém přenosu ukázal, že umí na snižování úroků zatlačit nepřímo. Na trzích po celém světě vyvolal nejistotu, kterou dříve či později musí bankéři uklidňovat levnějšími penězi.
Peníze z vrtulníku
Jenže hlavní otázka, kterou bankéři po celém světě řeší, zní: jak zlevnit něco, co už je tak levné.
Přijít totiž s neotřelou měnovou politikou, která by v éře nízkých, ba záporných úroků dokázala podpořit ekonomiku, se zdá být docela oříšek.
Od roku 2008, kdy se krize amerických hypoték zakousla do reálné ekonomiky a rozšířila se po celém světě, už bankéři vsadili na záporné úroky i nákupy dluhopisů.
V USA se hospodářství z krize vcelku rychle oklepalo a Fed měl dost času na to, aby utlumil nákupy vládních dluhů a do letoška vytáhl úrokovou sazbu přes dvě procenta.
V porovnání s Evropskou centrální bankou se Američané nacházejí v luxusní pozici. Guvernér ECB Mario Draghi oznámil evropskou mutaci kvantitativního uvolňování v roce 2014 právě v Jackson Hole a spustil ho v březnu 2015.
Poslední dluhopisy si ECB nakoupila o tři a půl roku později v prosinci 2018, takže na posouvání úrokových sazeb směrem k normálu už není čas.
Na stoly bankéřů se totiž sbíhají signály, které pro budoucnost nevyznívají příznivě. Například bývalo obvyklé, že půjčit státu na kratší dobu, třeba dvou let, vynáší méně než třeba na deset let.
To už neplatí, úroky „dlouhých“ dluhopisů se pohybují níže než u těch s kratší splatností. Ba co hůř, Německo tento týden prodávalo dl(o)uhopisy se splatností celých třicet let – a to se záporným úrokem. Takže věřitel platí svému dlužníkovi za to, že mu může půjčit. V případě Švýcarska jsou dokonce investoři ochotni za takových podmínek půjčit i na 50 let.
Po letech pumpování peněz je v turbulentních časech složité najít výnosné a především bezpečné investice. Proto se investoři vrhají na dluhopisy ověřených zemí, jakými jsou právě Německo, Švýcarsko nebo USA. Dalším podobným bezpečným přístavem může být zlato, jehož cena v srpnu poprvé po pěti letech prorazila hranici 1 500 dolarů za troyskou unci (31,1 gramu).
