V únoru 2038 je k volbám ještě měsíce daleko, ale všichni čeští politici ví své a míří do Kašperských Hor. Ne všichni samozřejmě vyrazí „na venkov“ osobně, některé štáby a strany využívají holografického přenosu či robotů, kteří na místo dojedou za ně, ale málokdo si nechá ujít příležitost být viděn. V Kašperských Horách totiž je zlato - politické i to skutečné.
SVĚT 2038aneb Život za 20 let U příležitosti 20. výročí iDNES.cz jsme se rozhodli podívat do budoucnosti. V uceleném seriálu článků vám po celý rok 2018 nabídneme různé pohledy, jak by mohl vypadat svět v roce 2038. Homepage projektu najdete na adrese www.idnes.cz/svet2038  |
To druhé je tam už miliony let a většina politiků chce ukázat, že se postará, aby to tak zůstalo i nadále. Naše zlato si vzít nenecháme! svorně tvrdí tisková prohlášení, která odsuzují možnost, že by zahraniční těžaři vstoupili do nitra masívu pod starým hornickým městem. Někteří dávají najevo, že drahý kov (a zároveň se vyskytující wolfram, který ale tolik voličů nezná) budou bránit vlastním tělem - včetně těch, kteří ho na místě nemají.
V zápalu předvolebního boje nejsou příliš slyšet hlasy hrstky českých těžebních geologů. Ti by nejen rádi viděli v České republice konečně nějaký nový těžební projekt (nikomu se nechce dělat jen „do šuplíku“), ale také racionálně připomínají, že ložisko je dobře prozkoumané, mohlo by se těžit šetrně podzemním způsobem, a je na poměry v této době otvíraných ložisek velmi bohaté, s obsahem zlata na tunu až o řád vyšším, než je obvyklé. Navíc cena zlata je vysoko, a pod zemí tak leží stovky miliardy korun, z nichž by něco ukáplo i do napjatých rozpočtů okolních obcí.
Odpůrci těžby poukazují, že než se lom otevře, cena může být výrazně nižší – a nižší tedy budou i slibované zisky státu. A také na to, že trh se bez českého zlata klidně obejde. A to bude z celé námi nastíněné politicko-geologické komedie skutečně asi jediné pravda. Ani za dvacet let nejspíše nedostatkem zlata či jiných surovin trpět nebudeme.
Vítězný závod ke dnu
Může se to zdát až neuvěřitelné - třeba proto, že těžaři pracují prokazatelně se stále horším materiálem. Kašperské Hory jsou příkladem ložiska, které bylo objeveno a těženo už před několika staletími a přesto jeho dřívějšími generacemi nevyužité části patří dnes (tedy v roce 2018) množstvím zlata v rudě (necelých 10 gramů na tunu) mezi ta bohatší. Za dvacet let bude rozdíl téměř určitě ještě větší, protože těžaři budou pokračovat ve svém přesunu na „méně zelené pastviny“.
Dnes se do opuštěných štol pod Kašperskými Horami vydávají častěji zoologové sčítající netopýry (na snímku Luděk Bufka ze šumavského národního parku) než geologové či horníci.
Tento trend je zjevný a nezastavitelný. Například průměrný obsah železa v rudě ze Spojených států se snížil během 20. století ze 60 na zhruba 40 % (v celosvětovém měřítku není pokles tak významný), u mědi třeba za 2 % na 0,5 %. U zlata se dnes těží (tedy hlavně levněji povrchově) rudy s obsahem kolem jednoho gramu kovu na tunu materiálu, čili o řád nižší než v Kašperských Horách – a ty byly po většinu 20. století považovány za ekonomicky nezajímavé ložisko.
Na pohled také „rabujeme“ zásoby neudržitelně se zrychlujícím tempem. V případě zmíněné mědi jsme podle propočtů a odhadů geologů z americké geologické služby USGS vytěžili od roku 1700 do roku 2015 nějakých 650 milionů tun – ovšem zhruba čtvrtinu z toho za posledních dvacet let.
Světová produkce mědi v absolutních i relativních číslech. Šedá křivka vyznačuje absolutní těžbu, červená počet lidí na Zemi, modrá pak produkci na hlavu (tedy de facto podíl obou předchozích hodnot)
Selský rozum tak snadno dojde k závěru, že suroviny i jiné zdroje musí dojít na pohled poměrně brzy. Koncept v podstatě nevyhnutelné vyčerpatelnosti zdrojů a také existence bídy proslavil Brit Thomas Robert Malthus, jehož zajímavé dílo bylo inspirací pro ekonomické debaty i politická rozhodnutí. Některá katastrofálně špatná.
Malthusiánem byl například i Adolf Hitler, který se domníval, že „německá rasa“ potřebuje životní prostor na Východě, včetně půdy a surovin, aby dosáhla průměrné životní úrovně podobné Americe. Paradoxem je, že právě Hitlerem rozpoutaná válka zřejmě výrazně přispěla k tomu, že se na vlastní oči nemohl o svém omylu přesvědčit. Už ve 30. letech existovala či vznikala velká část technologií, které spustily tzv. „zelenou revoluci“ a vedly alespoň z velké části k vymýcení hladomorů, byť ne podvýživy. Například klíčový proces získávání dusíku na výrobu hnojiv z atmosféry, tj. Haber-Boschův proces, byl známý už od první světové války. A stejně tak stále chudší ložiska nám během 20. století umožnila vybudovat materiálně nejbohatší společnost v historii.
Prsten za tuny kamení
Někdy se to zdá až neuvěřitelné. Při těžbě zlata na jeden zlatý snubní prsten musí dnes vzniknout řádově nejméně tuny, spíše desítky tun odpadu; záleží na tom, jak masivní prsteny si novomanželé chtějí pořídit a odkud jejich zlato pochází. Přesto se to někomu vyplatí a akutní nedostatek zlata na světových trzích nehrozí. A ani jeho cena – alespoň tedy v množství na snubní prsten – není pro běžné smrtelníky nedostupná.
Nejbohatší a nejchudšíaneb kde všude se těží zlato Lidstvo za posledních zhruba šest tisíc let své "moderní" historie vytěžilo podle odhadu znalců cca 160 tisíc tun zlata. Zhruba třetina tohoto množství připadá na posledních dvacet let. Současná světová roční produkce zlata dosahuje zhruba 2 500 tun. Zlato se těží z různých geologických prostředí s odlišnou bohatostí. Nejvíce zlata na tunu rudy se těží v jediném funkčním japonském zlatodolu Hišikari na Kjúšú. Tamní ruda obsahuje dnes kolem 40 gramů zlata na tunu rudy. Po jeho otevření v roce 1985 byl obsah zlata dokonce ještě dvakrát až třikrát větší. Žíla byla objevena až v 80. letech. Mladé je toto naleziště i geologicky. Zlato tu vyvřelo spolu s magmatem z nitra Země zhruba před milionem let. Případ Hišikari dává mnoha geologům naději, že se časem podaří najít i další podobně bohatá naleziště. Na druhém konci spektra stojí příklad lomu Morro do Ouro společnosti Rio Tinto v Brazílii. Provozuje se už od 60. let, přitom ruda v něm obsahuje jen 0,5 gramu zlata. Těžba je možná díky tomu, že hornina je v daném místě výjimečným způsobem zvětralá a rozrušená. Nemusí se ani odstřelovat, snadno se těží a zpracovává. Například náklady na její drcení, které tvoří velkou část provozních nákladů každého dolu, jsou tak podstatně nižší než jinde. |
Každého asi napadne, že těžit tunu „hlíny“ kvůli doslova jedinému gramu zlata se nemůže nikdy vyplatit. Ale vyplatí – a pokud budou energie ještě levnější, technika výkonnější a poptávka dost vysoká, vyplatí se to za dvacet let možná i u koncentrací o něco nižších.
Samozřejmě to má své následky: těžba představuje například větší zásah do krajiny než tomu bylo dříve. Zlato se těží ve většině případů povrchově, tedy ve velkých důlních jámách. Ale to jsou problémy lokální, v místě těžby.
Obecně zatím na trhu není patrná žádná závislost mezi geologickou dostupností a cenou (viz např. tato práce z roku 2016, která se zabývá kovy).
Zinek je jedním z nejlevnějších kovů, přitom jeho známé zásoby patří mezi ty vůbec nejmenší. Naopak u beryllia, které dnes patří v absolutních cenách mezi nejdražší suroviny vůbec, by známé zásoby měly vydržet na více než tisíc let.
Jinak řečeno, surovin je zatím dost. Některé jsou levnější, jiné dražší, záleží na nabídce a technologii těžby a jejich získávání, ale žádná zatím nedochází natolik, aby to bylo znát na ceně.
Když 0,01 procenta stačí
V příštích dvaceti letech by se to nemělo změnit – a vlastně ani v delším horizontu. Při správné ceně jsou totiž suroviny v podstatě nevyčerpatelné. Jsou všude kolem nás, ale v tak malých koncentracích, že jejich těžbu si nedokážeme reálně představit. Už jen spotřeba energie by byla nepředstavitelná. Ale pokud byste byli ochotni třeba za měď zaplatit již dnes zhruba o řád (tj. nejméně desetkrát) více než dnes, zřejmě by se nějaký takový těžař našel.
Budeme se muset držet historií prověřené ložiskové těžby, tedy těžby z míst se zvýšenou koncentrací. Což znamená, že využijme jen nepatrný zlomek celkového objemu daného materiálu na Zemi. Dnešní odborný konsensus (např. ve zprávě mezinárodního panelu UNEP - PDF zde) říká, že teoreticky by bylo možné vytěžit zhruba jen 0,01 procenta z celkového objemu daného prvku v prvním kilometru pevninské kůry. Neberte to číslo úplně vážně, je to jen kvalifikovaný odhad, ale lepší zatím nemáme. A byť se zdá malé, 0,01 procenta z celkového množství prvků jako železo by stačilo lidstvu nejméně na tisíce a mnohem spíše desítky tisíc let i při rostoucí spotřebě.
Mimochodem, týká se to jen pevninské kůry. Oceánská kůra je výrazně mladší než pevninská, protože se mnohem rychleji „recykluje“ a podle geologů v podstatě nemůže obsahovat žádné zajímavější koncentrace surovin (tj. žádná zajímavá ložiska). Na mořském dně sice mohou ležet zásoby, které se sem z velké části dostaly z kontinentů, ale jejich celkové množství je zatím těžké odhadovat, a ještě hůře tedy lze usuzovat na ekonomickou návratnost.
Mimochodem, také mořská voda obsahuje na pohled zajímavé množství některých prvků (lithium, uran, sodík a pár dalších). Ovšem prakticky by se daly těžit jen postupy, které v příštích dvaceti letech určitě k dispozici nebudou.
V roce 2038 bude ekonomika spotřebovávat více surovin než kdy předtím a z velké části to bude i nadále hlavně díky těžbě nových surovin. Jistě bude přibývat případů, kdy se vyplatí „zpětná těžba“, tj. recyklace. Ale ta nepomůže vždy: za prvé stále přibývá materiálu „v oběhu“ (například oceli či betonu v budovách či zlata ve snubních prstenech) a další je prostě nutné získat z přírody, a za druhé se najdou materiály, které se recyklují jen obtížně.
Recyklace PET lahví
Často uváděným příkladem je zinek, který se primárně používá k ochraně oceli před korozí. Tenká vrstvička zinku na povrchu se během životnosti daného předmětu odírá a končí nakonec třeba v řekách, odpadních vodách a nakonec v moři. Velká část dnes používaného zinku je tedy „produkt na jedno použití“. A totéž se může týkat například molybdenu (používá se v nerez oceli) či boru (v hnojivech). Za tyto a některé další prvky a materiály bude dost možná jednodušší najít náhradu než se pokoušet o jejich udržitelné využití.
Za kolik to bude?
Jinou otázkou je, za kolik suroviny budou v roce 2038 k mání. To už je zcela otevřená otázka. Každý ví, že trh s nerostnými surovinami je cyklický, tedy prochází pravidelnými obdobími vysokých a nízkých cen. Ale nikdo neví, v jaké fázi jakého cyklu (je jich více, samozřejmě i včetně „supercyklu“) se budeme nacházet za dvacet let.
Bráno například od konce druhé světové války, řada surovin včetně kovů či ropy v průměru podražila, a to o více než 200 procent (samozřejmě po zohlednění inflace). Naopak, zhruba o polovinu poklesla cena zboží, které si můžeme vypěstovat, tedy především potravin.
Možná proto, že od 90. let stále prožíváme relativně rychlý růst světového hospodářství, především asijských zemí.
Jak to bude za dvacet let, nevíme. Možná přijdou politické krize, možná se naopak objeví nějaké zajímavé technologie – dvacet let je sice v tomto ohledu relativně krátká doba, ale možná bychom za dvacet let mohli už vidět na obzoru alespoň příslib nějakých změn k lepšímu, které dodají ekonomice elánu.
Voda připravená k hydraulickému štěpení na místě budoucího vrtu
Nebude to zřejmě nic tak převratného jako parní stroj, který se paradoxně uchytil nejprve v těžbě uhlí při čerpání vody z dolů a pak změnil další obory. Ale možná by to mohlo být něco jako technologie těžby ropy a plynu z břidlic (kombinace tzv. hydraulického štěpení a horizontálního vrtání), která otočila trend těžby zemního plynu a ropy v USA.
Díky ní veřejné debaty o „ropném zlomu“, tedy dosažení bodu maximální možné těžby, v posledních letech zcela utichly. Ropa z břidlic je sice dražší a její těžba je zatím omezená v podstatě jen na sever amerického kontinentu, ale je. Její přítomnost na trhu ale nemusí zabránit cenám nad sto dolarů za barel či možná ještě vyšším.
Na vině ale nejspíše bude něco jiného než geologie – tedy nejspíše my sami. Ač se Adolf Hitler ve svých představách zcela zásadně mýlil, dokázal také, že omyl není překážkou politickému úspěchu. Někdy tak může být jedno, že Země jako celek je zatím dost bohatá. Stačí, aby dostatek lidí trpěl skutečným či jen smyšleným nedostatkem a nouze se může stát alespoň na krátkou dobu skutečností.
Informace: V článku jsme upravili vysvětlení dostupnosti beryllia, které v absolutních číslech je relativně vzácné, jeho známé a dostupné zásoby by lidstvu měly stačit na velmi dlouho.
