Císařský dvůr jim za klavír děkoval, StB je ukazovala jako nepřátele lidu

  • 28
Měsíc předtím, než se stal František Ferdinand d‘Este obětí atentátu, který odstartoval první světovou válku, odeslalo jeho služebnictvo do Čech děkovný dopis. V listě stálo, že následník rakousko-uherského trůnu je nadmíru spokojen s klavírem, který vznikl v královéhradecké továrně Petrof, jež dodnes patří k předním světovým výrobcům pian.

Počátky firmy sahají do druhé poloviny 19. století, kdy zvuk klavíru učaroval truhláři Antonínu Petrofovi. Tehdy si uvědomil, jak jsou piana rozšířená mezi bohatými vrstvami tehdejšího obyvatelstva.

S jejich dostupností to ale bylo problematické. „V českých zemích nebyl žádný výrobce klavírů a musely se složitě dopravovat až z Vídně,“ říká Jan Plocek, který provází zájemce o historii značky po nově otevřeném muzeu.

Ve Vídni tehdy žil i strýc Antonína Petrofa, který se shodou okolností zabýval výrobou pian. Antonín se u něj několik let učil základům konstrukce a po návratu do Hradce Králové postavil v roce 1864 svůj první klavír.

Dvorním továrníkem

Začínající firmě pomohl i sňatek s Marií Gőtzovou, která pocházela ze zámožné rodiny. I díky jejím finančním možnostem mohl Antonín Petrof brzy výrobu rozšířit.

Založení rodiny se Petrofovi vyplatilo i o tři desetiletí později, kdy získal titul dvorního továrníka Rakousko-uherské monarchie. „U držitele tohoto prestižního titulu nestačilo, že byl dobrý v tom, co dělal. Musel mít v pořádku i rodinný život,“ vysvětluje Plocek.

Petrof má v Hradci muzeum. Je to dárek k 150. výročí továrny na piana

Začátkem 20. století začala úspěšná společnost skupovat další firmy a do jejího portfolia se tak dostal i vídeňský výrobce, u kterého získal Antonín Petrof své první zkušenosti.

Výroba neustále rostla a symbolický klavír s pořadovým číslem 30 000 putoval k již zmiňovanému Františku Ferdinandovi. Během první světové války, která následovala po jeho smrti, dolehlo na Petrof také úmrtí „otce zakladatele“ v roce 1915. Továrně neprospělo ani to, že na frontu museli odejít jeho dva starší synové Jan a Vladimír. Nelehký úkol vedení podniku, který kvůli válečným povinnostem opustily dvě třetiny zaměstnanců, spadl na nejmladšího syna Antonína.

Po válce se ale Petrof vrátil ve velkém stylu. „Klavíry byly v kurzu a poptávka byla obrovská,“ uvádí Plocek. V roce 1919 závod obchodoval kromě evropských zemí i s Afrikou, Čínou a Amerikou.

Místo klavírů bedny na munici

Ve dvacátých letech minulého století podnik dělal i tehdy populární „samohrajky“, elektropneumatická piana, která v hospodách hrála bez pomoci pianisty. Těmto nástrojům se říkalo pianoly, jeden z nich dodnes stojí v muzeu Petrofu.

Zlaté časy Petrofu skončily na konci 30. let. Druhá světová válka znamenala pro podnik prudký pokles poptávky. Mnozí zaměstnanci byli odvedeni na nucené práce do Německa. Továrna navíc musela povinně vyrábět bedny na munici.

OBRAZEM: Muzeum Petrof odhalilo nejstarší i nejnovější klavíry a piana

Po válce přišlo oživení, během nějž všichni věřili, že firma naváže na úspěchy z první republiky. Do roku 1915 vzniklo 30 tisíc nástrojů a v období 1915–1947 se podařilo tuto produkci více než zdvojnásobit navzdory dvěma světovým válkám a období hospodářské krize. Nejtěžší období pro závod ale mělo teprve přijít.

Po roce 1948 čelila rodina Petrofů značné perzekuci a přišla o přístup do své továrny. „Každý den v jedenáct hodin bylo všech sedm Petrofů voděno dokola v průvodu ozbrojených příslušníků státní bezpečnosti před továrnou, aby si lidé třídní nepřátele dobře zapamatovali,“ vzpomíná na desetiletí komunistického útlaku Jan Petrof ze čtvrté generace.

Zlatá medaile z Bruselu

Jistá změna k lepšímu nastala v roce 1953, kdy v továrně vzniklo vývojové oddělení. Výsledkem bylo i to, že nové prototypy klavírů Petrof získaly na světové výstavě v Bruselu zlatou medaili. „Období mezi lety 1948 až 1989 lze charakterizovat hlavně posunem od kvality výroby ke kvantitě,“ popisuje Plocek.

I proto v roce 1963 opustil továrnu nástroj s pořadovým číslem 100 000 a stejné množství pian vzniklo i v následujícím desetiletí.

Přišla, aby zachránila rodový poklad. Petrof se díky ní dere na špičku

Zásadní změna nastala až po roce 1989, kdy se o dědictví svých předků přihlásila rodina Petrofů v čele s již zmiňovaným Janem Petrofem ze čtvrté generace. Opětovné převzetí společnosti ale nebylo jednoduché, Petrofové získali v restituci pouhá čtyři procenta podniku a zbytek si museli pořídit na téměř půlmiliardový úvěr.

Ten se podařilo splatit až v roce 2004, kdy se vedení firmy ujala dcera Jana Petrofa Zuzana Ceralová Petrofová. Ta působí na pozici prezidentky společnosti dodnes a během své kariéry musela firmu provést řadou složitých situací.

Krušnými momenty si Petrof prošel během krize v roce 2008, kdy se ocitl téměř bez zakázek. „Nabídla jsem tehdy pět tisíc korun každému, kdo přinese novou zakázku,“ vzpomíná na krizové období Petrofová. Aby továrna přežila, museli dělníci zvyklí pracovat se dřevem využít svých dovedností k produkci luxusních interiérů, speciálních boxů nebo reproduktorových skříní.

Petrof všechny krize překonal a jeho tržby rostou čtvrtým rokem v řadě. Továrna se může opět věnovat pouze produkci klavírů a pianin, které si pochvalují umělci jako Paul McCartney, Ennio Morricone či Placido Domingo.


Příběhy značek