Veřejnost by pak neměla podlehnout tlaku aktivistických skupin, které ho konzervují. Naopak, politici by měli uvažovat déle než na jedno volební období. Každé město, které má metropolitní ambice, musí realizovat ambiciózní projekty, říká akademický architekt Vít Máslo.
Jedním z velkých témat poslední doby jsou české mostní stavby. Respektive jejich havarijní stav. Co se děje, že nám mosty z minulého století padají, ale ty mnohem starší pevně stojí?
Asi se o ně špatně staráme. Kultura je zároveň údržba. Dnes je v Praze údajně až osm mostů ve špatném stavu, což zjevně svědčí o špatné správě v minulosti.
Selhal tedy magistrát?
Jde o souhru faktorů. Já se ve svém oboru pohybuji 30 let. V devadesátých letech jsme například měnili územní plán za tři měsíce a dneska to nezvládneme ani za 10 let. Každá další novela stavebního zákona přitom jenom tyto lhůty a termíny prodlužuje. A s tím se zastavuje i rozvoj společnosti. Tento stav se dá nazvat „legislativní blackout“.
Vít Máslo (1964)Akademický architekt 
|
Proč nedokážeme tento „blackout“ odbourat?
Chybí efektivní správa, která by uměla rychle odhalit problémy. Neumíme správně vybrat stavební firmy, máme strašně dlouhé lhůty na vydávání rozhodnutí a všechny tyhle problémy se kumulují. Připravit nějakou větší stavbu nebo i jen rekonstrukci zabere poměrně hodně času.
Kolik let představuje „hodně času“?
Klasický ukazatel je čtyřleté volební období. Připravit kompletní projekt se mnohdy za tuto dobu nestihne a většinou pak přijde nová parta komunálních politiků. Ta řekne, že všechno, co bylo předtím, bylo špatně, a začne plánovat znovu. Dva roky se rozkoukává, pak začne něco dělat, a pak je zase rok do voleb a začíná kampaň. Nepřestane mě udivovat, že se politici v kampaních chovají, jako by mohli za rok střihat červenou pásku a otevírat budovy.
Proč ve stavebnictví všechno tak trvá? Je to jen problém s lhůtami?
Nejdříve je třeba uspořádat soutěž s dobrým zadáním. Jenom to je práce na rok až dva. Následně přijdou odvolání, celá věc se musí projednat, to zabere i tři roky. Za jedno volební období stěží připravíte velký projekt, jediná šance je, podívat se na už rozběhnuté projekty a dokončit je – jinak se neudělá nic. To samozřejmě platí pro opravy, ale ještě víc je to patrné, když chcete něco nového postavit. Proti budování se totiž staví i část veřejnosti a zaznívají i hlasy, že jakékoli stavění ve městě je špatně.
Kde se tyto názory berou?
Zejména z táborů různých aktivistických skupin a koneckonců i partají. Dnes je místy značně nepopulární prosazovat jakékoli větší investiční vize. Budovat potřebnou infrastrukturu. Plánovat do budoucna. Město jako Praha by přitom mělo mít na účtu desítky miliard na investice. Dnes stavějí jen soukromí developeři a na ty lidé nadávají.
Asi nejviditelnějším takovým případem v Česku je nyní revitalizace okolí Masarykova nádraží v Praze podle návrhu architektky Zahy Hadid. Kritici tvrdí, že je moc velký, pro jiné zase narušuje ráz města. Proč je u nás moderní architektura, kterou jinde vítají, tak často zpochybňována?
Určitě jde o kombinaci strachu a nedůvěry. Koneckonců mnohé developerské projekty v minulosti nebyly v pořádku. U nás se pořád proti něčemu bojuje, ale to je dle mého velká chyba. Architekturu samozřejmě posuzuje každý jinak, ani odborná veřejnost se nikdy neshodne. Podívejme se, jak ale vypadalo okolí Masarykova nádraží dřív. Například komplex Florentina dodnes mnoho lidí vnímá negativně. Ato i pod nátlakem různých aktivistů, jejichž názory veřejnost částečně přejímá. Přitom tam díky němu jsou dnes obchody, restaurace, kavárny, spousta zeleně a celé okolí se zkultivovalo. To místo žije a je plné lidí.
Nepotřebují města právě ambiciózní projekty?
Každé město, které chce mít svoji váhu, musí stavět. To je bez debat. Musí si nejdříve vytyčit priority. Jeden příklad, opět z Prahy, je městský okruh. A to není ambiciózní projekt, ale nutnost, a také dokončení rozestavěného systému. Mluví se o něm již 30 let a politici se stále nejsou schopni dohodnout. Částečně je to i kvůli tomu, že má Praha moc částí. Na magistrátu hlavního města tak sedí lidé, kteří zároveň zastupují jiné městské části. Tak se v podstatě dostávají do střetu zájmů a je jasné, že se nikdy nemůžou dohodnout. Zde musí prosazovat zájmy městské části, na zasedání magistrátu zase zájmy Prahy jako celku. V dalších větších městech to není jiné. Celý systém je třeba zjednodušit.
K tomu se asi nikdo nechystá. Co by se muselo stát, aby se daly věci do pohybu?
Podle mého to vyřeší další pořádná krize. Věci se začnou hýbat, až těch mostů spadne třeba osm. Potom politici celý proces zrychlí – bude po tom poptávka. Někdo jasně řekne my chceme opravovat, stavět. A potom to také dodrží. Je třeba si uvědomit, že zrealizovat větší projekt zabere deset let.
Nemůže se však potom stát, že překotně vyrostou budovy, které městu uškodí? Organizace UNESCO varuje, že Praha by při větší výstavbě moderních nebo výškových budov přišla o zápis.
Nemyslím si, že by se o nás UNESCO až tak staralo. Spíš jde o rétoriku různých spolků a dalších antideveloperských lobbistů, kteří omílají, že nás UNESCO vyškrtne. A i kdyby. Drážďany o svůj zápis u této organizace přišly a nestalo se nic. Dnes je to mrtvá organizace, která pohrozila, že Prahu vyškrtne, když mimo své historické centrum postaví třeba mrakodrap. Ten ale do města patří.
Proč je podle vás UNESCO mrtvé?
Ta organizace měla svůj význam v minulosti, když ještě nebyla informační společnost a lidé se o městech dozvídali z brožur. Svoji roli sehrála i za minulého režimu, kdy se zasadila o to, aby u nás bolševik tolik neřádil. To už je dnes pasé. Česká města navíc další laciný turismus nepotřebují. Ten je pro ně spíš devastující. A je to vidět i v dalších evropských městech. Turisty přeplněná evropská města dnes hledají způsoby, jak turismus regulovat, a ne na sebe upozorňovat skrze archaickou organizaci.
Jak se má tedy rozvíjet město v 21. století?
Musíme vrátit energii do centra, stavět uvnitř města. To však neznamená někde uvnitř historické zástavby, která je dávno hotová. V širších centrech měst máme brownfieldy, budovy chátrajících fabrik z počátku minulého století. Dnes chybějí byty. Praha má v porovnání s městy jako Milán, Barcelona, ale i Vídeň řídkou zástavbu. To pouze dál šroubuje ceny bytů nahoru. Musíme dostat lidi do měst. Ti dnes za prací dojíždějí z okrajových částí nebo přilehlých měst, kde je bydlení dostupnější. Tím ještě víc zatěžují životní prostředí. Paradoxně tak skupiny, které výstavbu blokují, škodí městu, jeho obyvatelům i ovzduší. Náklady na údržbu města jsou následně ohromné. Potom se nedivme, že nám chátrají mosty, když nemáme na jejich údržbu.
Kde se v Evropě inspirovat?
Mluví se o Vídni, ta je nám blízká i mentálně. Jenže opět. Vídeň má dnes dvě centrální části, kde se staví výškové budovy. Po celé rakouské metropoli se staví, protože se její obyvatelé a politici budování nebojí. Místostarostka zelených se na přednášce v Česku nechala slyšet, že nejekologičtější je stavět. U nás různé skupiny razí úplně opačnou politiku. Veřejnost neustále čelí mediálnímu strašení škodlivosti výstavby ve městech.
Existuje konkrétní typ budovy, který Praze dnes chybí? Mluvilo se o vzkříšení Kaplického blobu.
To mi přijde jako zoufalství a neúcta ke Kaplickému, kterého jsem znal. Ten dům byl navrhován k nějaké funkci na nějaké místo. Nejde vzít budovu jako obal, nechat ho někým předělat a postavit někam jinam. Bavme se spíše o budově národní filharmonie. Tu Praha potřebuje a panuje na ní i poměrně velká shoda. Především ale musíme zlepšit celou infrastrukturu. Musíme se naučit stavět městské části, propojit veřejný prostor s parky. Když se podaří postavit jednu či dvě velkorysé stavby, bude to radost. Nejdůležitější je dokončit infrastrukturní stavby, aby město fungovalo správně. Jenom na Vltavě už jsme měli dávno postavit další tři mosty.
Celou dobu se bavíme o velkých projektech a rozvoji města. Kudy se za posledních 30 let ubírají trendy výstavby soukromých rodinných domů a vil?
Jdou výrazně rychleji dopředu. Nejvíce potom kvalitou architektury a materiálů. Když si porovnám dnešek s devadesátými lety, tak se prostředí v soukromé architektuře velice zkultivovalo. Lidé mají informace, cestují a vidí skvělou architekturu i jinde. V segmentu rodinných domů a vil se může Česko srovnávat se světem. Kde vidím obrovskou propast, jsou veřejné stavby. Neumíme je částečně také proto, že stavíme málo. Ke světové architektuře se musíme prostavět.
