"Není problém, že by v terénu chyběli lidé. Spíš jde o to práce dobře zorganizovat, aby se smysluplně využíval jejich čas," říká Tomáš Pojar ze Společnosti Člověk v tísni. "Nutit nezaměstnané nebo ty, kdo jsou na civilní službě, do pomoci nemá smysl. Jiná věc je, pokud se sami nabídnou jako dobrovolníci. Když někdo bude pomáhat bez motivace a z donucení, nebude to k ničemu," říká Pojar.
V celé zemi se mezi dobrovolníky hlásí řada nezaměstnaných. Například na Litoměřicku budou pomáhat nezaměstnaní dobrovolníci z moravského Vsetína. "Nedokážu si představit, že bych někoho nutila do záchranných prací.
Když sem přijdou nezaměstnaní, vyzveme je k pomoci, ale rozhodně nenutíme. Oni se navíc snadno dokážou obrnit potvrzením od lékaře, že pracovat nemohou. Teď v krizi, kdy na řadě míst hrozí infekce, je to snadnější než jindy," říká Olga Nálevková, ředitelka Úřadu práce pro Prahu 7. "Jaký mám z přístupu nezaměstnaných pocit? Tak půl na půl," dodává.
Pokud by však úřady práce striktně využily všech možností, které jim dává zákon, mohou povolat na pomoc všechny nezaměstnané v krajích, kde je vyhlášen stav nouze. Nic jim nebrání v tom, aby povolaly nezaměstnaného z Českých Budějovic na pomoc v severočeském Ústí nad Labem. Jedinou omluvou je zdravotní handicap.
"Víme moc dobře, jak snadné je lékařské potvrzení získat," říká úředník ministerstva práce. Kdo by odmítl a neměl zdravotní potvrzení, přijde o podporu v nezaměstnanosti, a navíc může dostat až 20tisícovou pokutu, a to i několikrát za sebou. Maximální výška pokuty není ničím omezena. Pro člověka na civilní službě pak sankce představuje 50 tisíc korun. To je však jen zákon a nyní velmi teoretický scénář.
Nikdo z lidí, kteří organizují záchranné práce, totiž netouží po tom, aby se jim v postižených oblastech opírali o lopatu nezaměstnaní, které k pomoci nutí úřady. "Starostům postižených obcí by mnohem víc pomohla například těžká ženijní technika od armády," říká Pojar.
