To dělá z českých tanečních světový unikát. Podobné hodiny, kde se studenti v masovém měřítku učí kroky standardních a latinskoamerických tanců a základy etikety, probíhají na úrovni společenské akce pouze na Slovensku.
Letošní kurzy pro mládež zahájilo přibližně 300 českých tanečních škol. Některé již se začátkem školního roku, pražské taneční zpravidla o měsíc později na přelomu září a října. Za základní kurzy zaplatí zájemci od 1 200 do čtyř tisíc korun. Vrchní hranice se přitom týká tanečních především v Praze.
„Cena kurzu je primárně závislá na pronájmu sálu. Čím větší město, tím vyšší nájem,“ uvádí Jiří Plamínek, prezident Svazu učitelů tance ČR. Jakub Vavruška, zakladatel jedné z největších tanečních škol v Česku, to potvrzuje. Za 18 lekcí v pražském Obecním domě zaplatí jednotlivci 3 980 korun.
„Někdy narážím na nepochopení ze strany klientů, kteří mi vyčítají, že je v kurzu hodně lidí. My ale musíme vyvážit to, aby byly taneční cenově přijatelné pro veřejnost a zároveň, aby se pokryly náklady za pronájem sálu,“ vysvětluje Vavruška. Více než polovinu ceny kurzovného podle něj tvoří právě náklady na pronájem. Za jeden večer ve velkém historickém sále v centru Prahy, jako je Obecní dům, Žofín nebo Lucerna, se platí i více než sto tisíc korun.
„Pořádat taneční v tak krásných prostorech je pro nás spíše prestižní záležitost, než že by nám šlo primárně o ekonomický zisk, toho by se mnohem snáze dosáhlo v levnějším kulturním domě na okraji města,“ dodává.
Událost sezony
Základní taneční pro mládež se na desetimilionovém obratu společnosti podílejí více než 50 procenty. Je to gros celé sezony. Vedle toho nabízí škola pokračovací kurzy, taneční pro dospělé či lekce latinskoamerického tance jen pro dámy. Na chodu tanečních se podle Vavrušky během hlavní sezony podílí přes sto pracovníků. Jde přibližně o18 lektorů, asistenty, kteří pomáhají s výukou v kurzech, pokladní, techniky či šatnáře. „Na začátku sezony mě práce zaměstnává více než 12 hodin denně,“ dodává Vavruška.
Ne všude jsou však kurzy pro mládež byznysem, který by mistry tanečního parketu uživil. V mnoha krajských městech jsou večerní lekce pro učitele jen koníčkem a přivýdělkem. Manželé Martina a Jan Rottenbornovi učí mládež v Ústí nad Labem a Děčíně již dvacátým rokem. Taneční vedou od začátku sami.
„Pokud nemáte opravdu velkou školu a neděláte kurzy denně, tak nevím, jestli je možné se v regionálních městech tímto druhem podnikání uživit. Já se věnuji částečně tanečním a částečně dělám ještě v jiném oboru. Manžel vystudoval pedagogiku a v tomto oboru pracuje na plný úvazek,“ říká Rottenbornová.
Jako přivýdělek provozuje taneční pro mládež ve čtyřech městech na Pardubicku a Vysočině i účetní Hana Černá. S manželem začala učit mládež již v roce 1984, teď má Taneční škola Bohémia Chrast roční obrat 800 tisíc korun a za tutéž dobu naučí tančit přes 260 středoškoláků.
Velký zájem však zaznamenala škola i ze strany dospělých, kteří se na parket chtějí po letech vrátit. Ročně se přihlásí přibližně sto párů „Hlavně v menších městech je o to velký zájem. Často se hlásí manželské páry, které už mají dospělé děti a chtějí se zkrátka pobavit ve volném čase. Chodí ale i mladší lidé,“ vysvětluje Černá.
Tančí hlavně gymnazisté
Ještě před revolucí do tanečních až na výjimky chodil každý. Dnes kurzy ustupují do pozadí na úkor obrovskému množství jiných aktivit. Přesto mladé lidi taneční pořád táhnou. Podle poslední statistiky z roku 2015, kterou má k dispozici Svaz učitelů tance, navštěvuje kurzy v průměru přes 60 procent studentů středních škol.
Účastníky kurzů jsou přitom nejčastěji gymnazisté. Podle průzkumu agentury STEM/MARK, který si Taneční škola Vavruška nechala v roce 2012 udělat, je navštěvuje přibližně 90 až 95 procent studentů gymnázií.
„Taneční žijí z lidí, kteří mají pozitivní vztah ke vzdělání. Především z gymnazistů, ale samozřejmě i ze studentů průmyslových škol či obchodních akademií. Z učilišť moc zájemců nemáme, jde spíše o jednotlivce než celé třídy,“ upřesňuje Vavruška.
Historie pořádání tanečních pro středoškoláky sahá až do roku 1895, kdy vznikl Klub tanečních mistrů v Království českém. Od té doby se styl výuky samozřejmě změnil. Dnešní studenty nečekají lekce, které znají z vyprávění svých prarodičů. Se školometským přístupem, disciplínou a přísným okem tancmistrů se už pravděpodobně nesetkají.
„Neříkám, že to tak bylo všude, ale někteří mistři na studenty křičeli, ztrapňovali je, když jim to nešlo. Vytáhli je za trest do středu parketu a použili je jako příklad, jak se tančit nemá,“ vzpomíná Vavruška na vyprávění absolventů tanečních před rokem 1989.
Tradiční tance s dlouholetou historií se proto tancmistři v dnešní době snaží oživit nejrůznějšími způsoby. Pořádají soutěže, zařazují disco či country tance, používají hudbu od současných světových interpretů. „Na druhou stranu, pro polku nevymyslíte nic jiného než klasiku, jako je Škoda lásky. Ale je to český tradiční tanec. Je potřeba ho učit,“ vysvětluje Rottenbornová.
Zopakujte si polku:
Stejně jako hudba se posouvají hranice oblékání. Zatímco dívky mohly před 50 lety nosit různě barevné a vzorované šaty, muži na výběr neměli. Černý oblek a motýlek, bílá košile a rukavice byla povinná výbava každého žáka taneční školy. Dnes pánské outfity zdobí barevné ponožky, dřevěné motýlky či vzorované obleky. Po šesté hodině večer však jedině tmavý oblek.
Zopakujte si valčík:
