Neuplyne dne a téměř ani hodiny, aby se veřejnost u nás nedozvěděla nějaké další údaje o pokračujícím suchu, jeho důsledcích či příčinách a také plánech, jak suchu v následujících letech čelit. A to i v době, kdy týdenní srážky činí třeba i 200 nebo 300 procent v porovnání s dlouhodobými srážkovými úhrny, jako tomu bylo podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) například v prvním letošním zářijovém týdnu.
Nutno přitom podotknout, že zmiňovaný počátek září nebyl ani zdaleka jediným obdobím, kdy letos nad naší zemí nadstandardně pršelo. Od začátku roku do konce července ostatně také v ČR spadlo prakticky stejné množství srážek (91 procent) jako v průměru v letech 1981 až 2010. A celkový letošní deficit srážek v té době činil podle ČHMÚ 40 mm, což je v zásadě jeden silnější déšť.
Zemědělství chybí živočišná výroba, říká dlouholetý šéf agrárníků Veleba |
Soudím, že v současné době je již tento deficit definitivně smazán, a i když máme před sebou do konce roku ještě něco přes tři měsíce, je prakticky jisté, že rok 2019 nebude možné označovat jako v pořadí šestý suchý rok v řadě, což se ovšem ještě donedávna dělo. Jisté však také není, zdali bude v intenzitě deště letošní rok spíše výjimkou, anebo bylo naopak výjimečných předchozích pět let.
Týmy výzkumníků u nás a zejména v zahraničí ale už „vědí“, jak to bude za pět, za deset, dvacet, padesát, nebo dokonce sto let. To jsou docela nebezpečné spekulace, protože mohou zavdávat (a také již zavdávají) ve svatém boji proti suchu podklady pro nesprávná a většinou také drahá řešení.
Že přitom alespoň nad územím Česka prší desítky let plus minus stejně, je odborné veřejnosti dlouhodobě známo. Prší ale jinak, nerovnoměrně, přičemž obvykle se ona nerovnoměrnost vykládá posunem období, kdy v minulosti pršelo, do jiných částí roku. A také rostoucí intenzitou srážek v podobě přívalových dešťů. To je jistě pravda, téměř se ale nemluví o nerovnoměrném rozložení srážek i po tak malém území, jako je Česko.
Rozdíly, i ty plynoucí z historických statistik (tedy nejen z poslední doby), jsou ovšem obrovské – srážkové průměry kolísají na různých místech naší země přibližně od 400 mm ročně až po zhruba 1 450 mm ročně. Což zároveň ukazuje na ošidnost zprůměrovaných statistik, také ale na to, co je opravdu systémovou výzvou pro vodní bilanci naší země, pokud tedy hovoříme o vodě pitné. Totiž vytvořit technické předpoklady pro transport vody po republice z míst s dostatkem dešťových srážek do míst s jejich nedostatkem.
V některých regionech (Královéhradecký kraj) přitom již existují vodárenské soustavy, které jsou schopny potřebné množství vody pro zásobení obyvatel přečerpávat sem a tam.
Pro ČR jako celek to ale zatím plošně neplatí.
Kubíky nezmizely
I když je veřejnost systémově bombardována prognózami o tom, jak se naše země může v budoucnosti ocitnout „na suchu“, bylo by vhodné nebrat takové scénáře příliš vážně. V Česku ročně naprší 40 až 60 miliard kubíků vody, a to i v těch nejsušších letech (v roce 2015 to bylo 42 miliard kubíků), což je třicetkrát až čtyřicetkrát více vody, než činí roční spotřeba vody v zemi (1,5 miliardy kubíků) jak pro pitné účely, tak pro průmysl a zemědělství. Jen pro zajímavost – zemědělství v naší zemi spotřebuje zhruba 3 procenta vody v podobě závlah; často uváděný údaj o tom, že zemědělství spotřebovává až 70 procent vody, se týká zahraničí a zemědělské produkce v subtropických a tropických oblastech.
Ať tak či tak, žádný ze scénářů, včetně těch nejvíce katastrofických, nepočítá s tím, že by nad střední Evropou přestalo pršet. Vody shůry tedy máme dost, jediný (a zásadní) problém je, že vodu z dešťů nedokáže vsáknout v potřebné míře naše zemědělská ani lesní půda.
Sucho na první pohled. Porovnejte českou krajinu předloni a letos |
Přesto lze i letos psát o suchu v Česku každodenně a bude tomu tak i příští rok a další roky, pokud budeme mluvit o hladině podzemních vod nebo o oblastech, které nedostatkem vláhy trpí dlouhodobě, jako je Rakovnicko a okolí ve srážkovém stínu Podkrušnohoří. Hladiny podzemních vod se totiž vyprazdňovaly řadu let a řadu let také bude trvat, než se (a kdo ví zdali vůbec) vrátí na původní stavy. A to i kdyby několik let nadstandardně pršelo. Mimo jiné se totiž nedoplňují kvůli již zmiňované omezené schopnosti krajiny (půdy) vodu zadržovat.
Za těchto okolností se přitom jeví jako ne příliš strategické zajišťovat zdroje pitné vody pro obce nenapojené na veřejné vodovody právě ze zdrojů podzemních vod, prostřednictvím vrtů. To je teď velká móda, a stejně jako je to v přírodě ve všem, lze takové řešení v některých lokalitách skutečně použít, ne ale plošně. Nárůst odběrů podzemních vod prostřednictvím vrtů totiž zdroje těchto vod dále vyčerpává a navíc lze očekávat, že podzemní voda v budoucnosti podraží – již několik pokusů k tomu bylo v minulosti učiněno, a přestože byly zatím neúspěšné, určitě se nějaký z dalších pokusů ujme.
Bylo by to mimochodem spravedlivé, podzemní voda je dvakrát až třikrát levnější než voda povrchová (mluvíme-li o vodě k pitným účelům) a mimo jiné jsou i kvůli tomu v ČR rozdíly v poplatcích za vodné a stočné. To je však úplně jiný příběh, důležité je, že podzemní voda je obecně cennější a její zdroje bychom měli přednostně chránit, ne z nich více a více ubírat.
Sprchování to nevyřeší
Není to ale jen krajina, která nedokáže v potřebné míře zadržovat a vsakovat vodu, na což velmi často poukazují zejména lidé z měst. Jenže i města a obce mají na suchu v Česku svůj podíl, neboť je jejich plocha z podstatné části pokryta neprostupnými povrchy, jako je asfalt a beton, a navíc takové povrchy zvyšují teplotu vzduchu a vyhánějí jej do velkých výšek spolu s vodou odpařovanou v podobě páry. I ta nejhůř obdělávaná půda přitom vsákne na rozdíl od betonu alespoň něco.
Nesvádějme proto nedostatek vláhy (mimochodem často lokální) na nedostatek deště, ale ani na tu či onu část společnosti. Vláhy je a bude dost, a kolik z miliard kubíků vody, které ročně spadnou na naše území, dokážeme využít, záleží jak na struktuře krajiny, na architektuře měst, tak třeba i na rozvojových plánech obcí a z nich plynoucích záborech kvalitní zemědělské půdy.
Základ řešení je nicméně skutečně v krajině, v její vyšší členitosti, což mimochodem není věc velikosti zemědělských podniků, ale způsobu jejich hospodaření. Pestrá a terénními prvky členěná krajina je samozřejmě vůči suchu i různým škůdcům odolnější, stejně jako pestrý a členitý les, což se aktuálně řeší v novele lesního zákona.
Že bychom ale zlepšili vodní bilanci Česka tím, že se budeme méně často sprchovat nebo používat šetřiče vody, to je představa veskrze naivní. Ve skutečnosti jsou totiž nástroje, které můžeme ovlivnit (množství srážek asi těžko) a které skutečně mají zásadní význam v prevenci rizik sucha, pouze dva: zadržet více než dosud vodu z dešťů v krajině – a sázet stromy. Nejen v lese, ale i mimo les a ve městech a obcích.
