Podle Stepana Vashkeviche, který se na problematiku udržitelnosti a nakládaní s textilem specializuje, je však důležité zůstat nohama na zemi. „Často dochází k tomu, že firma vypíchne pouze jeden aspekt udržitelnosti,“ říká Vashkevich v rozhovoru pro iDNES.cz.
Do České republiky jste přišel z Běloruska. Jak to vypadá s rychlou módou tam?
V České republice jsem od roku 2013, což už je poměrně dlouho. Fast fashion řetězce před rokem 2013 v Bělorusku byly, cenově však byly úplně někde jinde. Například oblečení v H&M je v Bělorusku násobně dražší než oblečení v H&M v Praze. V Bělorusku tehdy nebylo takové pestré zastoupení značek a ani tak široký sortiment.
Když jsem přišel do Prahy, říkal jsem si, že tak nízké ceny jsou naprosto neuvěřitelné. Samozřejmě jsem tehdy netušil, co se za takovými cenami může skrývat a proč oblečení stojí tolik, kolik stojí.
Pamatuji si, že jsem si v jednom nejmenovaném řetězci koupil boty za dvě stě korun s očekáváním, že půjde o normální boty, které vydrží. Jenže ty se mi po několika nošeních rozpadly na naprosto nenositelný kus bez podrážky. Dalo by se říct, že to bylo první zklamání z evropské hojnosti.
Stepan Vashkevichkonzultant, lektor, ambasador Českého Cirkulárního Hotspotu 
|
Kdy a proč jste se začal zajímat o problematiku udržitelné módy?
Uvědomil jsem si, jak velký dopad má móda na životní prostředí a blahobyt lidí. Myslím si, že střídmý a udržitelný přístup jsem měl v sobě vždycky, nicméně teprve během studií jsem si uvědomil širší souvislosti spojené s fast fashion – a hlavně kromě teorií jsem je zažil v praxi.
S kamarády jsme na Univerzitě Palackého v Olomouci založili studentský freeshop, kde jsem se stal svědkem toho, v jakém měřítku se lidé zbavují nepotřebného oblečení. Byl jsem rád, že jsme mohli poslat dál do oběhu stovky kil nepotřebných věcí. Byl to ale také důležitý impulz k tomu, abych si začal klást otázku o tom, jak je to vůbec možné, že v Česku oblečení je vnímáno jako spotřební zboží s tak krátkou „trvanlivostí“. Do toho ten příběh o botách za dvě stě korun určitě zapadá.
Na jedné z vašich přednášek jste zmiňoval, že méně než jedno procento oblečení je recyklováno zpátky na oblečení. Není to číslo trochu odstrašující?
Je a poukazuje na velký problém, který tady máme. Taková míra recyklace je tak nízká i proto, jelikož máme problém s technologiemi, které by umožnily recyklovat vlákno zpátky na vlákno, které neztrácí svou kvalitu. Tento problém se týká i designu, který dodává na trh v podstatě nerecyklovatelné kousky a zároveň celkového objemu oblečení, které se dnes vyrábí.
Co se tedy z použitého textilu vyrábí, pokud ne nové kousky oblečení?
Jedenáct procent oblečení globálně prochází procesem downcyklace. To znamená, že je recyklováno, ale skončí v jiných odvětvích, než je textilní průmysl. Typicky to je automotive nebo stavebnictví. Dvaasedmdesát procent všeho oblečení pak putuje primárně na skládku, případně pro energetické využití.
Oblečení se dá využít například v automotive průmyslu, ale tam zřejmě také jednou doslouží…
Je to tak, takovému textilu pouze prodloužíme životnost na několik cyklů. V Česku existuje například firma, která z použitého oblečení vyrábí lavičky. To mi přijde jako zajímavá myšlenka, nicméně v rámci cirkulárního uvažování je nutné tu myšlenku mít dotaženou úplně do konce. Lavičky také třeba za dvacet let doslouží a co se stane s lavičkou poté? Aby výrobce uzavřel smyčku, měl by si je vybrat zpátky a lavičky zrecyklovat.
Fast fashion řetězce dávají najevo svůj zájem o ekologii. Zara v Británii představila novou službu, zákazníci mohou jednou nakoupené oblečení znovu prodat, darovat či si ho nechat opravit. Přeprodej nošeného oblečení nabízí i Zalando. Řetězec H&M zase nabízí možnost odevzdat oblečení do kontejnerů přímo v prodejně. Jak takové kroky hodnotíte?
Jsou to určitě kroky dobrým směrem a je to rozhodně lepší, než kdyby nedělali nic. Na druhou stranu je potřeba si říct, že Zara nesníží výrobu oblečení na základě toho, že lidé budou nakupovat a nosit použité oblečení. Je to spíše snaha podchytit zajímavý finanční tok.
Secondhandové trhy s oblečením dneska rostou násobně rychleji než ty konvenční, takže firmy chtějí být u zdroje peněz a kapitalizovat na něčem, co už tady dávno bylo. Každopádně bych podtrhnul, že se jedná o zásadní milník v uvažování soukromého sektoru, který najednou vidí velký potenciál v cirkulárních business modelech.
Občas mi přijde, že cena již použitého oblečení na takových webech je mnohdy příliš vysoká. Člověk si může říct, že za podobné peníze může mít oblečení úplně nové…
Vysoké ceny mi také příliš smysl nedávají. Zároveň je potřeba si říct, že firmy mají své finanční kalkulace. Jsou výzkumy, které ukazují, že 80 procent ceny nového trička tvoří náklady za marketing a brand, reálná výroba je pouhých dvacet procent. Takže ceny použitého oblečení na takových platformách jsou drahé, jelikož firmy investují spousty peněz do reklamy.
Co by měly velké fast fashion podniky udělat, aby se chovaly více ekologicky?
Myslím si, že celou řadu kroků dělají už dnes. Je ale potřeba si nalít čistého vína a uznat, že model výroby udržitelný není. Podmínky výroby nejsou adekvátní ani z hlediska lidských práv. Pouze pět procent značek, které máme na trhu, může prokázat, že platí dělníkům důstojnou mzdu.
Firmy by měly komunikovat transparentně. Je potřeba negativní stránky fungování zmapovat a pracovat na nich. Mohou zvážit třeba i jiný model podnikání. Například značka Patagonia převedla vlastnictví společnosti do charitativního svěřeneckého firmu a veškerý zisk firma věnuje na boj s klimatickými změnami. Zda je něco takového reálné i v jiných případech si ale nejsem úplně jistý.
Mají lidé možnost si ověřit, zda daná fast fashion značka platí dělníkům důstojnou mzdu?
Moc ne. Spousta značek ani neví, kolik dělníkům platí. Dodavatelský řetězec je komplikovaný a roztříštěný, takže ani samotné značky se nemají možnost k takovým informacím dostat. Ovšem kdyby byla určitá vůle s takovým tématem pracovat, tak si myslím, že by to šlo. K tomu může pomoci i připravovaná evropská legislativa.
Prozradí nám něco štítek na oblečení? Znamená „vyrobeno v Pákistánu“ automaticky, že oblečení bylo vyrobeno neudržitelným způsobem?
Myslím si, že konvenční oblečení je vesměs vyráběno neudržitelným způsobem. Samozřejmě mohou existovat světlé výjimky, které vyrábějí v Indii či Pákistánu a svým zaměstnancům platí důstojnou mzdu. Ale spíše bychom měli vycházet z předpokladu, že to, co nosíme nebo vidíme v obchodech, je v té nebo jiné formě spojené s porušováním lidských práv.
Mnohé fast fashion řetězce nabízejí i své „ekologické“ řady. Máme se na to při nákupech ohlížet?
Je potřeba k tomu přistupovat střízlivě a nenechat se zmást tím, že módní řetězec na své oblečení pověsil hnědou visačku a říká, že to je „eco“. Často dochází k tomu, že firma vypíchne pouze jeden aspekt udržitelnosti. Společnost například může tvrdit, že oblečení je vyrobené z biobavlny, ale už vůbec neřeší, v jakých pracovních podmínkách bylo šité, jak se barvilo, nebo zda je továrna poháněná obnovitelnými zdroji.
Tohle by však mělo brzy skončit. V rámci evropské legislativy nás čeká rozsáhlá revize toho, co lze komunikovat jako udržitelné. Obecná tvrzení, jako je „eco, lepší pro životní prostředí, udržitelné“, půjdou k ledu. Firmy budou muset komunikovat takové věci transparentně, na základě výzkumu, nikoliv jen domněnek. Myslím si, že až v praxi bude uvedena evropská značka Eco Label, pak se budeme moci rozhodovat lépe.
Jsou výrobci dneska zodpovědní za to, kde oblečení nakonec skončí?
Ne. Na evropské úrovni se ale už hovoří o rozšířené odpovědnosti výrobce, která se týká nejen oblečení. Pravděpodobně výrobci budou mít odpovědnost za konec životního cyklu oblečení – tak jak je tomu dnes u obalů – konkrétní obrysy fungování však dnes nejsou známé.
Kde mají tedy lidé nakupovat, pokud fast fashion řetězce podporovat nechtějí?
Lidé nemusejí jen nakupovat. Existuje spousta jiných možností, jak přijít k oblečení. Je to o hledání, sdílení, výměně. Nicméně nakupování oblečení v konvenčních řetězcích bych až tak nedémonizoval. I já tam sem tam oblečení několikrát koupím. Pokud si člověk koupí něco, co mu sedí, je mu to příjemné, má to rád a má motivaci kousek nosit, tak je to vlastně skvělé. Úplně bych netvrdil, že nakoupit si něco ve fast fashion je špatně. Je také potřeba se o oblečení starat. Často se tak říká, že nejudržitelnější oblečení je to, které už máme.
Co to znamená starat se o oblečení?
Jde především o správné praní, to znamená řídit se tím, co je napsáno na štítku oblečení. Pokud je na oblečení skvrna, tak třeba umýt jen skvrnu. A pokud se na oblečení udělá díra, tak se nabízí ho třeba zašít nebo odnést ke švadleně. Často oblečení také stačí vyvětrat nebo nechat na mrazu. Všechny tyto drobnosti můžou vést k tomu, že nám poslouží déle. Ještě na začátku nultých let oblečení jsme ho v průměru nosili o polovinu času déle.
Dá se říct, které materiály jsou nejlepší?
Řídil bych se vlastním pocitem a tím, co je mi příjemnější a u čeho mám pocit, že mi vydrží. Nacházíme se v situaci, kdy se recykluje z vlákna na vlákno pouze jedno procento oblečení, takže bych řekl, že to je celkem jedno. Navíc o samotných materiálech by měl přemýšlet výrobce.
Pro nás ale vodítkem může být volba přírodních vláken, jako je bavlna, konopí nebo len. Byť je to těžké, lze zkusit zhodnotit, zda je látka lokálního původu. Pro cirkulární ekonomiku jsou dnes důležité monomateriály, ale věřím, že situace s recyklací se v budoucnu zlepší a budeme moci recyklovat i komplikovanější směsi materiálů ve velkém měřítku.
Podporuji cirkulární projekty, ale je třeba používat selský rozum.
V zahraničí existují i speciální projekty, například možnost si pronajmout džíny. Co na to říkáte?
Je potřeba položit si otázku, zda pronajmout si džíny skutečně člověk potřebuje. Podporuji cirkulární projekty, ale je třeba používat selský rozum. Někomu pronájem oblečení může vyhovovat, někdy dává více smysl koupě.
V Norsku funguje jiný zajímavý projekt. Lidé mají možnost propůjčit svůj šatník. Nahrají oblečení na web a firma se postará o veškerou logistiku, doručí ho klientům a oblečení pak zase vrátí čisté. Týká se to spíše ale premiového segmentu módy. To znamená jen takové, které člověk nenosí každý den, ale jen na určitou slavnostní událost.
Můžete v závěru shrnout, kdo všechno se může pokusit o změnu?
Řekl bych, že každý z nás má možnost ovlivnit to, jak bude móda vypadat zítra. Naše působení jako jednotlivců je samozřejmě omezené a prim by měl hrát soukromý a veřejný sektor.
Veřejný sektor může podpořit cirkulární módu prostřednictvím veřejného zadávaní, kde například nemocnice nakoupí uniformy s přidanými recyklovanými vlákny a dodavatel se může postarat o zpětný odběr textilií a jejich recyklaci. Firmy můžou intenzivněji hledat cirkulární řešení v rámci dodavatelského řetězce, spolupracovat mezi sebou například ve výzkumu posuzování vlivu na životní cyklus výrobků a sdílení dobré praxe v oblasti udržitelnosti – k tomu dnes slouží různé platformy, jako je například Český cirkulární hotspot.
My, jako spotřebitelé – nebo spíše uživatelé módy, bychom se neměli nechat odradit temnými stránkami globální módy, nerezignovat, ale spíše začít postupně hledat jiný přístup k ní. Nasadit cirkulární brýle neznamená strádat nebo se významně omezit. Znamená to často jednodušší a lehčí život, ve kterém stále máme z oblečení radost a užíváme si ho. Jen je třeba na svůj šatník nahlédnout trochu jinak.
