„Spousta lidí vyhazuje své oblečení do textilních kontejnerů a netuší, kde nakonec může skončit,“ upozorňuje Stanislava Tomková z neziskové organizace Na mysli, která se problematice životního prostředí věnuje a společně s novináři se vydala v rámci mezinárodního projektu Hra o klima situaci v Keni prozkoumat.
Na vyhozené oblečení lze podle ní v Keni narazit prakticky všude. „Je vidět na krajnicích cest, v potocích i řekách. Textilním odpadem jsou tam doslova zavaleni,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.
Jak se oblečení do Keni dostane?
Můžeme si to uvést na příkladu České republiky. Spousta lidí vyhazuje oblečení, které už nevyužijí, do textilních kontejnerů. Vyhazují ho v dobré víře, že pomohou znevýhodněným lidem, kteří si nemohou oblečení koupit, ale zároveň netuší, kam jeho cesty mnohdy vedou.
Oblečení totiž pak spolu s komunálním odpadem putuje na skládku, kde se rozkládá v závislosti na materiálu v řádech jednotek, ale třeba v případě polyesterových materiálů i stovek let. Při jeho rozkladu se navíc uvolňují toxické látky a především skleníkový plyn metan, který přispívá ke globálnímu oteplování mnohonásobně více než CO2. Málokoho by asi napadlo, že textilní průmysl v jeho současné podobě je jedním z největších přispěvatelů ke klimatické změně.
Problém je však v tom, že jen malá část oblečení, která se z kontejnerů na textil vytřídí, je věnována na charitu. Velká část se přeprodává do zahraničí. Z České republiky to je nejčastěji do Itálie, Maďarska, Belgie nebo Polska.
V daných zemích poté specializované firmy posílají oblečení ve velkých balících lodní dopravou právě do Afriky. Keňa je jednou z nejčastějších destinací a byznys spojený se secondhandovým oblečením je tam poměrně obrovský.
Kdo všechno v takovém byznysu figuruje? Myslela jsem si, že oblečení dovezené do Afriky dostanou lidé, kteří ho potřebují, a to zadarmo...
V prvé řadě mají z oblečení profit firmy, které tam tento textil posílají. A na to navazuje řetězec různých přeprodejců. V Keni se tento byznys nazývá mitumba, což znamená v překladu doslova balík. Balíky se v určité fázi dostanou na velké tržiště, kde se přetřídí a vyselektují věci, které se mohou dále prodat.
Prodej použitého textilu je pro tamní obyvatele zdrojem obživy. Přímo i nepřímo je v tomto odvětví zaměstnáno až dva miliony obyvatel, je to opravdu velký byznys. Má to však za následek i to, že úplně zanikl lokální textilní průmysl, veškeré tradiční výroby oděvů jsou v úpadku, mnohdy úplně zkrachovaly. Místní výrobci totiž nejsou schopni konkurovat cenám dováženého textilu, který je tam importován v obrovském množství.
Na internetu se lze dočíst, že velká část textilu je odpadem již v době dovozu...
Každým rokem klesá poměr oblečení, které je použitelné a dále prodatelné. I místní nám potvrdili, že se kvalita dováženého oblečení významně snižuje. Nepoužitelná je více než polovina dovezeného oblečení. Jednotlivé kusy textilu jsou nekvalitní, zničené nebo špinavé a nedají se už dále nijak využít. Takže tam dovážíme odpad, se kterým si místní neví rady a jsou jim zavaleni.
Fakta
|
Z jakých zemí se do Keni oblečení dováží?
Prakticky ze všech koutů světa. Žebříčku vévodí Čína, která má nejvyšší objem importovaného použitého oblečení v Africe. V první desítce jsou Spojené státy, Kanada, Pákistán, Velká Británie, Německo i Polsko.
A proč se tam oblečení vozí, když je odpadem už v době příjezdu?
Pro firmy i země je to nejlevnější způsob, jak se odpadu zbavit. Děje se to bohužel nejenom s textilem, ale i například s plastovým či elektronickým odpadem. Málokdo se ovšem pozastavuje nad tím, jaké pak takové odpady páchají v zemích globálního jihu problémy jak pro životní prostředí, tak pro tamní obyvatele.
V rámci naší cesty se nám mimo jiné podařilo navštívit i skládku v Dandoře, což je největší skládka ve východní Africe. Vyváží se tam odpad z celého Nairobi i dalších částí Keni. Skládka je obrovská a je tam neuvěřitelný zápach. Všude létají miliony much. Odpad na této skládce je netříděný, takže obsahuje jak organické složky, které tam hnijí, tak třeba i nebezpečný a toxický odpad. Do toho se tam pasou krávy a létají tam obrovští čápi marabu, kteří tamní odpad požírají.
Na této skládce pracuje až pět tisíc obyvatel. Lidé se tam pohybují na vysokých haldách odpadu, hledají zbytky jídla, kterým se živí, nebo vytahují jednotlivé kusy odpadů, například kov, dřevo či plasty, a ty se následně snaží prodávat. Pro všechny z nás byla návštěva tohoto místa skutečně šokující zážitek, při kterém jsme vykročili daleko za hranice naší komfortní a bezpečné zóny. Po této zkušenosti cítíme morální povinnost šířit osvětu o tom, co jsme viděli na vlastní oči, aby tamní lidé nemuseli nést náklady za naše nadměrné konzumní chování.
Na skládce v Dandoře se pasou i zvířata. | foto: Stanislava Tomková
Pomohl by zákaz dovozu?
Vlády jednotlivých zemí řeší tuto problematiku již několik let. Například Rwanda od roku 2018 import použitého textilu na své území zakázala. V případě úplného zákazu však hrozí to, že dovezený secondhandový textil nahradí levná produkce nového textilu, a to zejména z Číny. To by z environmentálního hlediska mělo na planetu ještě destruktivnější dopad, protože nadprodukce nekvalitního textilu vyčerpává další zdroje a už nyní je enormní.
Navíc se proti úplnému zákazu importu použitého oblečení staví striktně Spojené státy, a to čistě z byznysového hlediska. Američané tvrdí, že společně se zákazem importu jsou v ohrožení jejich obchodní zájmy a až čtyřicet tisíc pracovních míst. V minulosti už docházelo k diplomatickým výhrůžkám. Spojené státy hrozily, že pokud by k takovému zákazu došlo, tak na oplátku znevýhodní dovoz afrického zboží, což v případě zmiňované Rwandy skutečně učinily. Keňa se toho bojí a od úplného zákazu dovozu upouští.
A jaké řešení by bylo ideální?
Řešením je dovážet pouze limitované množství již přetříděného kvalitního použitého textilu, který nebude končit jako odpad v ulicích a na skládkách, ale bude opětovně využitelný.
Naznačila jste, že oblečení, které vyhodíme v Česku do sběrného kontejneru na textil, může skončit v Africe jako odpad. Ví vůbec samotní provozovatelé kontejnerů, kde oblečení nakonec skončí?
Ohledně této věci panuje velká informační mlha, za tím jsou nejspíše byznysové důvody. Neexistují veřejně dohledatelné statistiky, kde by Češi našli, kam která firma provozující kontejnery oblečení exportuje.
Pokud je mi známo, žádný z českých provozovatelů textilních kontejnerů nepřeprodává zboží do Afriky napřímo, ale prodají ho třeba do Itálie, Irska nebo Polska a tamní firmy jej pak dále exportují do Afriky. Je ale potřeba zmínit také to, že určitá část materiálu z těchto kontejnerů je využita pro výrobu textilních výplní, izolací nebo jako čisticí tkaniny, Rozhodně tedy má smysl třídit odpad a veškerý textil házet do těchto kontejnerů.
A co s tím?
Myslím, že problém je řešitelný na úrovni legislativy, tedy na vládní úrovní. Evropská legislativa by měla zamezit exportu nevytříděného textilu. Problematika už se řeší, ovšem před námi je ještě dlouhá cesta.
My bychom se zase měli zamyslet nad svým spotřebitelským chováním. Produkce fast fashion neustále roste, od roku 2000 se množství vyrobeného oblečení zdvojnásobilo. Současně s tím se mezi lety 2003 až 2018 výrazně snížil průměrný počet nošení daného kusu oblečení. Společnosti, které oblečení prodávají, na nás vyvíjí umělý marketingový tlak, a my pak nakupujeme ve velkém.
Je na nás, abychom přibrzdili a zamysleli se nad tím, kolik kusů oblečení skutečně potřebujeme. Módní trendy jsou často jen prostředkem marketingové komunikace. Kdysi jsme měli čtyři sezony, které kopírovaly roční období. V tuto chvíli jich je třeba šestnáct ročně. A pokud se bavíme o ultra fast fashion, což jsou řetězce, které prodávají pouze online, tak tam je klidně i 52 sezon, to znamená, že se nabídka oblečení mění každý týden.
Oblečení párkrát oblečeme, vypereme a tričko je pak dále nepoužitelné. Určitě stojí za zvážení, zda nestojí za to, nakoupit méně oblečení, ale o to kvalitnější a déle nositelné, nejlépe z certifikovaných materiálů.
Mnohé fast fashion řetězce nabízejí oblečení s „eko“ štítkem. Je dobrým krokem nakupovat takové oblečení?
Byla bych velice obezřetná. O udržitelnosti se začíná bavit čím dál tím více a dá se říct, že to je určitým způsobem i trend. Tady této skutečnosti fast fashion řetězce využívají a snaží se obalamutit své spotřebitele tím, že lakují nějaké své produkty takzvaně na zeleno. Mohu uvést příklad, kdy se prodává například tričko, které má na štítku napsáno, že je z recyklovaného materiálu. Skutečnost je ale taková, že z recyklovaného materiálu je pouze štítek, tričko je z klasické produkce.
Pro spotřebitele je tedy prakticky nemožné odhalit tzv. greenwashing. I proto je lepší nákup raději dvakrát zvážit a zamyslet se nad tím, zda toho opravdu tolik potřebuji. Planetární zdroje jsou omezené a nabízí se i další možnosti, jako je třeba nákup z druhé ruky, výměna oblečení nebo třeba v případě kousků na speciální příležitosti i jeho půjčení.
