Policie v současné době prověřuje okolnosti prodeje starých dluhů společností kolem Centrotexu, v jehož rámci se Komerční banka zbavila pohledávek za 800 milionů výměnou za umazání vlastního dluhu 120 milionů. Kauzou se prolínají i jména v politice činných osob, jako jsou Vojtěch Slówik, současný poradce ministra zemědělství Jaroslava Palase, a podnikatel a lobbista Milan Velek. Operaci z přelomu let 2000 a 2001 řešil v bance bývalý člen představenstva Tomas Spurny. "Dnes může kdokoliv přijít a říci, že co jsme udělali bylo špatně. Že jsme třeba měli pohledávky vymáhat. A já řeknu fajn, to vše je možné. Ale vždy máte v daném okamžiku omezené informace a čas a my jsme se tak rozhodli proto, že jsme to považovali za správné," říká.
Proč jste dluhy firem kolem Centrotexu prodali a nevymáhali je, jako u jiných dlužníků?
Na začátku je důležité říci jednu věc. Ztráty na úvěrech Centrotexu vznikly již v letech 1997 až 1998, kdy se poskytly, protože firmy je nikdy nesplácely. V roce 1999 na ně banka vytvořila rezervy a v rámci státní pomoci se převedly do Konsolidační banky. Když se ovšem koncem roku 2000 jednalo o další pomoci, záruce za špatné úvěry, přišla Konsolidační banka s tím, že nám vrátí dříve převzaté úvěry, které jsou právně nevymahatelné. A tak se dostaly úvěry Centrotexu a spojených firem Tekom, Rio a Mercurius Kathreiner zpět do banky. Byly odepsané a oceněné nulou. V roce 2001 se opět na banku obrátil doktor Slówik a jeho právníci, a měli proti bance platební rozkaz na 120 milionů. Varianty byly dvě. Buď zaplatíme na dřevo 120 milionů, nebo jim dáme dluhy Centrotexu, firmy Rio, Tekom a další.
Nebylo vám divné, že někdo chce vyměnit jistých 120 milionů za pohledávky, které podle vašich ocenění měli hodnotu nula?
Samozřejmě jsme tam neseděli jako hlupáci, kteří netuší, že ten, kdo chce pohledávky, v nich má nějaký zájem. A že je možná prodá svým přátelům, kteří jsou původními dlužníky. Osobně jsem si to myslel. Své podřízené jsem však žádal o to, aby se rozhodli čistě komerčně. Buď starou ztrátu 800 milionů zvýšíme o dalších 120, nebo nulovou hodnotu vyměníme a získáme zpět patnáct procent. Dnes někteří, tak zvaní experti říkají, no to je podivné, protože si to koupili ti dlužníci. Nicméně řeknu veřejné tajemství, že ať už prodávají pohledávky banky či státní konsolidační banka, tak dluhy vždy končí u dlužníků. Ano, je to morálně odporné, nicméně je to systém, který nevytvořilo privatizační představenstvo Komerční banky, ale společnost. Chce-li mě někdo za to odsuzovat, tak mi řekněte, jak se mají lidé, kteří stojí před tímto rozhodnutím, chovat. Naší prioritou bylo očistit banku, připravit ji pro privatizaci a minimalizovat ztráty. Prodej zmíněných pohledávek byl pro banku výhodný. Já se nechci obhajovat, ale ptám se, kde je problém, když se bankéř jako já snaží v této situaci udělat dobré rozhodnutí a má na výběr ze dvou či tří zel. Když někdo teď o těchto věcech hovoří, měl by poznamenat, že takové problémy jsou pro bankéře neřešitelné, aniž by se vystavoval různým útokům.
Proč o případu nerozhodovalo představenstvo?
To je moje chyba. Měl jsem pravomoc schvalovat určité obchody. A v tomto případě se jednalo o pohledávky nízké účetní hodnoty a výsledek byl v účetnictví banky pozitivní. Považovali jsme to s mými lidmi za dobré řešení a nekonzultovali je. Asi jsme v tomhle byli naivní.
Doktor Slówik a bývalý prokurista Centrotexu Milan Velek mají dobré kontakty na špičkové politiky. Byl na vás vyvíjen i politický nátlak, aby jste transakci udělali?
Transakci navrh doktor Slowik, dokonce písemně. O napojení Centrotexu na politickou sféru se hovořilo skrytě v bankovních kruzích. Ale jestli se mě ptáte, zda mi zavolal někdo zvenku či z banky, tak odpověď je kategorické ne. Chci podotknout, že kdyby tomu tak bylo, tak by z banky odešly jiné záležitosti, které se týkají těchto lidí, lidí kolem Centrotexu a mohu říci, že k tomu nedošlo. Pokud by otázka zněla, jestli si tímto pan Velek nebo lidé kolem
něho vyřešili problémy v Komerční bance, tak žiji v přesvědčení, že ne.
Pan Velek byl prý jako lobbista aktivní při sestavování privatizačního managementu v roce 2000. Může to vypadat, že prodej dluhů byl protislužbou...
Doufám, že se nikde nehovoří o tom, že by měl podíl na mém jmenování. Jsem si jistý, že to tak není. Tuto hypotézu jsem slyšel, ale musíte se zeptat jeho. Začátkem roku 2000 mě jako generálního ředitele CCS oslovil jistý head-hunter s nabídkou ucházet se o místo ve vedení KB. Pak se už neozval a kontaktoval mě předseda dozorčí rady pan Kopp a někteří jiní lidé. Šel jsem do banky s tím, že ji zrestrukturalizujeme a zachráníme a budeme to dělat správně. Do banky přišli lidé, kteří na sebe vzali riziko fyzického nebezpečí, aby zastavili prohlubování ztrát. A můžete na to vzít jed, že to nebezpečí existovalo. Spoustu nocí jsem strávil tím, že jsem se chodil dívat kdo stojí či nestojí před mým domem a kdo mi vozí do poštovní schránky různé dárky. Nebýt odvážných lidí v bance, řešila by se řada věcí jinak a ztráty by byly vyšší.
Můžete být konkrétní?
Nidko dnes nehovoří o tom, že jsme nezaplatili rakouské Trigon bance (spojená s případem BCL Tading Alona Baraka pozn. red.) 13 milionů dolarů. Osobně jsem s kolegou Palečkou obvolávali syndikát šestnácti bank, aby Komerční bance nezesplatnili úvěry kvůli tomu, že jsme nezaplatili podvodníkům, kteří z banky vytáhly 245 miliónů dolarů. O tom se nepíše. Před naším příchodem pan doktor Kollert (bývalý šéf KB pozn. red.) proplácel příchozí akreditivy s akontací 25 procent, což bylo schéma celého podvodu. Já to neříkám proto, abych dostal pochvalu, já jsem dostal za práci v KB zaplaceno, ale chci, aby se to vědělo.
Jak vůbec mohly vzniknout tak obrovské ztráty na jednotlivých případech?
V kauze BCL Trading přišla v roce 1999 banka o 245 milionů dolarů a v kauze, známé pod názvem Chvalovský, o pět až sedm miliard, záleží na tom, jak se počítá expozice a vlastnictví společností ze skupiny ČAS/Satrapa. Ty transakce probíhaly v minulosti asi tak. Někdo přišel a řekl, že chce vyvézt sto tisíc pašíku do Německa. Ale že prasata ještě nemá, a potřebuje půjčit, aby je vypěstoval. Banka mu půjčila. Pak přišel za čtyři měsíce a řekl, že pašíky vyvezl a
že má nový kontrakt na sto padesát tisíc pašíků a banka mu půjčila. Vzal peníze a zaplatil za prvních sto tisíc pašíků. Nikdy nedoložil, že pašíky vyvezl, že existovali a nabalovalo se to jako sněhová koule, která končí u miliardy pašíků. Navíc se v bance skrývalo, že si půjčil pan XY. On totiž přinesl kus papíru z německé banky, že tam má konto a ověření podpisu. A expozice banky vůči sto tisícům pašíků se vykazovala jako preexportní kontrakt pro zahraniční banku. To byl stav banky, v jakém ji privatizační management našel.
Proč jste tedy vůbec do Komerční banky šli, když to bylo tak hrozné?
Než jsem do banky přišel, dostala banka dvakrát státní pomoc 23 a 60 miliard korun. Tehdy jsem diskutoval s některými lidmi z dozorčí rady o tom, jaká je situace banky. Byl jsem přesvědčován všemi, že po dvou vývodech špatných úvěrů v hodnotě několika desítek miliard nemá banka problém s kapitálem a úvěrovým portfoliem. Nastoupil jsem 16. května a první věc, kterou jsem se svými lidmi udělal byla, že jsem nechal zkontrolovat celé úvěrové portfolio. A když jsme se podívali na aktuální finanční situaci dlužníků, a bylo jich 22 tisíc, tak se ukázalo, že značná část z nich má ohromné potíže platit úroky i splátky na úvěrech, které se z poloviny devadesátých let neustále rolovaly dopředu. V červnu 2000 jsem přišel na privatizační výbor, kde byl mimo jiné šéf bankovního dohledu ČNB pan Racocha a ministr financí Pavel Mertlík. Prezentoval jsem analýzu a pamatuji si živě údiv a hrůzu v očích ministra Mertlíka. A šéf bankovního dohledu mi řekl: "Pane Spurny, to snad nemyslíte vážně. Snažíte se nám tvrdit, že účetní knihy banky nejsou v pořádku?" Odpověděl jsem ano, ta situace je kritická. Poté se stalo, že člověk, kterého si nesmírně vážím, byl to tehdejší šéf FNM Jiří Havel to vzal s klidem, protože podle mého názoru tu situaci očekával.
Kvůli tomu pak stát poskytl záruku na dvacet miliard korun, na konci roku 2000?
Nejdříve o tom nikdo nechtěl slyšet, ale džin byl z lahve venku. Ten problém byl tak velký, že kdyby banka nedostala pomoc, byla by na konci roku před bankrotem. Po mnoha složitých jednáních nakonec stát poskytl záruku ve výši 20 miliard korun. Naší filosofií bylo, že problém by měli řešit lidé v bance. Postavil se tým 300 lidí a vše, co se na nákladech ušetřilo, protože od května 2000 do konce roku se propustily čtyři tisíce lidí, se investovalo do toho, aby se maximalizoval výnos z problémových úvěrů. Neregulérní operace se popsaly ve forenzních auditech, jako BCL či Chvalovský a předaly se k šetření policii. Tvrdý postup jsme zvolili tam, kde byla šance něco vymoci. U BCL to bylo jednoduché, protože zde existovaly závazky Komerční banky a mohli jsme získat zpět více než 13 milionů dolarů. U kauzy Chvalovský šlo znovu o to, že jsme byli přesvědčeni, a posléze se to prokázalo, že v Česku se nacházely účty v jiných bankách, na kterých byly ohromné sumy peněz. Myslím, že se mluvilo o 600 milionech korun. Docela rád bych věděl, kde ty peníze skončily, protože jsme činili vše pro to, abychom je nějakým způsobem dostali zpět. Pak tu byly jiné kauzy, jako Centrotex, Nová Huť či společnosti pana Zemka a další, z nichž většinu převzal stát.
To, co jste udělali s pohledávkami za Centrotexem, jste udělali i s jinými?
Tento případ byl nestandardní v tom smyslu, že proti bance stál někdo, kdo měl platební rozkaz od soudu na 120 milionů, což bylo oproti jiným případům výjimečné. Jinak jsme výměny pohledávek prováděli nebo o nich jednali s jinými bankami, abychom získali lepší pozici u jednotlivých dlužníků.
