„Neznáte někoho, kdo by chtěl opravit a za korunu si od nás pronajmout klášter?“ ptá se s nadsázkou Juan Provecho, farní vikář z kostela svatého Tomáše na Malé Straně. V Česku působí už dvacet let a jeho úkolem je udržovat řád augustiniánů v chodu – přivádět nové věřící a pečovat o majetek řádu.
Juan ProvechoJuan Ignacio Provecho Lopez (47) pochází ze Španělska, v Madridu vystudoval teologii a byl vysvěcen na kněze augustiniánského řádu. V roce 1997 byl řádem poslán do Česka. Spravuje farnost svatého Tomáše na Malé Straně v Praze, kde také slouží mše. Se čtyřmi dalšími mnichy žije v tamním klášteře. Je ředitelem Školy sv. Augustina v pražské Krči a vyučuje tam náboženství. Rád řídí.  Augustiniánský kněz a pedagog Juan Provecho |
Jsou Češi ve vztahu k církvi štědřejší než dřív?
Lidé jsou štědřejší, i sbírky v kostele jsou lepší asi o třicet čtyřicet procent proti době před třemi čtyřmi lety. Nedělní sbírka u nás bývá až čtyři tisíce korun. O prázdninách méně, lidé jsou na chatách a chalupách.
Kdo k vám do kostela svatého Tomáše chodí?
Českých farníků nám ubývá. Dřív jsme jich v kostele měli každou neděli sto dvacet, teď tak devadesát až sto. Vedle toho máme ještě anglickou komunitu, kterou tvoří dvě stě až dvě stě dvacet lidí, španělskou sto dvacet. A za poslední rok nám hodně narostla filipínská – je hodně nábožensky založená. V klášteře působí dva bratři z Filipín a v září začali kázat v jejich jazyce ftagalo, na bohoslužby chodí padesát až šedesát lidí. V Praze je komunita asi tří set lidí z Filipín a kardinál nás poprosil, abychom s nimi začali pracovat.
Vy počítáte farníky pravidelně?
Jednou nebo dvakrát do roka děláme sčítání, ale každou neděli to vidíme. Vždycky řeknu jednomu ministrantovi, aby to spočítal. Nebo to vidím z kazatelny. Ale my naše ovečky, farníky, známe. Někteří zemřeli a nových je málo – za poslední dva tři roky přibyli asi tři lidi. Malá Strana je mrtvá čtvrť, jsou tu turisté, lidi tu nebydlí. Těch, kdo bydlí v teritoriu farnosti a chodí pravidelně, je asi šest. Ostatní jsou z jiných částí Prahy, chodí k nám, protože mají rádi způsob, jakým zde pracujeme. Některé z rodin, které na Malé Straně bydlely, se musely přestěhovat do jiné části, protože to nemohly zaplatit, ale stále k nám docházejí.
Co mohou augustiniáni a církev obecně dělat, aby nové farníky přilákali?
To je otázka za milion. Letos jsme zavedli, že dva farníci v neděli od půl deváté, kdy se otvírá kostel před první mší, přivítají každého, kdo přichází do kostela. Občas sem zajdou lidé, kteří se ocitnou v centru jen na návštěvě, snažíme se si s příchozími trochu popovídat – odkud jsou, proč jsou tady. Chceme, aby se cítili jako doma, a ne jako cizí, aby viděli, že někomu záleží na tom, aby se vrátili. Komunita nám funguje dobře, ale jen ti, kteří už se znají. Je potřeba trošku se otevřít těm novým.
Katolická církev nedávno prezentovala hospodářské výsledky. Na darech a kostelních sbírkách loni vybrala 806 milionů korun a uvedla, že doufá, že farníci budou dále přispívat svými dary na chod církve. Církevní restituce tedy zřejmě do budoucna nestačí, i nadále si svou církev budou muset financovat farníci. Vidíte to stejně?
Církev se musí učit hospodařit s tím, co má. Model, že na církev přispívají farníci, mají v Německu, ve Španělsku – tam to znám trochu líp. Když jsem pracoval v Brazílii, tam biskup jednou za měsíc vyhlašoval sbírku na zaplacení faráře a provozu farnosti. To tady není reálné. Farníků, věřících, je málo. Kněží a administrativa okolo – toho je hodně. Od farníků dostáváme dary na provoz kostela asi sto až sto padesát tisíc korun ročně, mzdy nám platí arcibiskupství (z příspěvku státu na platy duchovních – pozn. red.). Hlavně teď v prosinci farníci nosí peníze a my jim dáváme potvrzení, aby si dar mohli odečíst z daní.
Je to všechno, co od věřících vyberete?
Pak dostáváme účelové peníze na konkrétní projekty – například na vymalování zasedací místnosti v klášteře, kde teď sedíme. Hlavně farníci z anglické komunity, kteří pracují pro firmy, jež mají ekonomické možnosti, pomohou. Nebo na opravu kláštera na venkově – restaurování obrazu stojí šedesát tisíc. Nebo potřebujeme udělat vitráže v křížové chodbě kolem rajského dvora tady v klášteře na Malé Straně. Na dvě vitráže se nám podařilo vybrat tento rok, na každou se skládali tři farníci. Být štědrý je nejlepší ekonomická politika – když je člověk štědrý, vždycky bude mít hodně. Kdo není štědrý, vždycky mu bude něco chybět.
Jak se farníci o jednotlivých projektech dozvídají?
Řekneme to při bohoslužbě nebo při osobním setkání – často lidi sami si přijdou popovídat a ptají se, co potřebujeme, co potřebuje klášter. Každý měsíc také vydáváme farní zpravodajství – jsou tam články na zamyšlení, informace a představujeme tam naše projekty. Rozdávají je ministranti a jsou k dispozici v sakristii, na stolečku v kostele nebo na recepci naší školy.
Co dělají augustiniáni s penězi z církevních restitucí?
Každý rok dostaneme fixní částku 2,8 milionu – to jde všechno do školy, na opravy. Peníze by měla církev investovat do toho, co je důležité: do kostelů, památek, charity a školství. Když chceme otevřít církev, je potřeba investovat peníze do evangelizace. Školství je nejdůležitější investice a poslání církve v Česku. Je tu spousta církevních škol a potřebují pomoct, aby mohly dávat kvalitní vzdělání a vychovávat novou generaci dobrých lidí.
Váš řád má v Praze 4, v Krči, Školu sv. Augustina. Zatím je v ní sedm tříd a další přibývají tak, jak děti rostou. Jak se vám ji daří financovat?
Na provoz dostáváme od státu finance podle normativů (peníze na žáka – pozn. red.) a ty jsou nižší než pro státní školy. Například od 1. listopadu se zvýšily platy pro státní školy o patnáct procent, pro církevní školy nikoliv. Spousta dobrých pedagogů z církevních škol odchází, protože dostanou jinde o patnáct nebo dvacet procent víc. Bojujeme s ministerstvem, ale pořád jsme pro ně druhá kategorie.
Jste ředitelem školy a ve škole také učíte náboženství. Jaký jste ředitel?
V ředitelně mě ve škole nenajdete, jsem tam, kde jsou lidé. Buď učím, nebo se setkávám s učiteli, rodiči, s dětmi. Papírování nechávám ve škole na sekretáři a sám se věnuji administrativě ještě večer nejméně hodinu doma.
Jak je vaše škola velká?
Na základní škole studuje 151 dětí, v mateřské jich je 52, každý rok přibude asi 25 dětí. Většina chce pokračovat s námi, poskytujeme vzdělání kompletně od tří do osmnácti let. Ve škole máme 28 učitelů a nepedagogických pracovníků na různé úvazky. Brzy také budeme otvírat čtyřleté gymnázium.
Je teď v módě posílat děti do církevní školy? Chodí k vám děti bohatých rodičů?
K nám chodí střední třída. Vybíráme dobrovolný příspěvek. Protože se mě rodiče na začátku ptali, kolik tedy mají platit, nechal jsem si to spočítat od ekonoma školy. Došel k tomu, že bychom potřebovali tisíc korun měsíčně, takže deset tisíc za školní rok na dítě. Vždy říkám rodičům, ať dávají, kolik mohou. Vychází to tak, že osmdesát procent rodičů dá tu tisícovku, deset procent nic nebo dvě stě korun, ale máme čtyři nebo pět rodičů, kteří dávají dva nebo tři tisíce. Na konci měsíce to tak akorát vyjde a to je vynikající. Protože když za mnou přijde na začátku školního roku maminka s tím, že neví, jestli příspěvek bude moci dát, mohu ji ubezpečit, že ji kvůli tomu nikdo uhánět nebude. Nekontrolujeme, kdo zaplatil a kdo ne, do bankovního účtu vidí jen paní účetní, která ale nezná jednotlivé rodiče. Jen nám dá vědět, kolik přišlo na darech.
Už víte, co budete dělat v okamžiku, kdy stát přestane posílat peníze na platy duchovních (2030), a následně, když postupná výplata církevních restitucí skončí (2043)?
Všichni kněží musí pracovat, ať už ve farnosti, nebo ve škole, a budou mít svůj plat. Dokud budu mít zdraví a dvě ruce, nemám strach o budoucnost. Jako církev máme příjmy z pronájmu lesů a půdy, to je okolo dvou milionů korun. Část z toho jde na opravu památek, část jde na vzdělávání nových členů a na investice do nemovitostí.
Jak vám funguje pronájem bývalého kláštera na Malé Straně, kde je dnes hotel Augustine? Pronajali jste budovy investorovi na padesát let.
Podle ředitele mají skoro plnou obsazenost. Z hlediska nájemného je pro nás jedno, jestli mají jednoho hosta, nebo plný hotel, platí pravidelný roční nájem. Protože do kompletní rekonstrukce budovy investovali asi čtyřicet milionů eur, mají na začátku nízký nájem. V roce 2031 už bychom měli dostávat normální výši nájmu. Je to pro nás vynikající investice, protože opravili ruinu. Nájemné nám pomůže s našimi projekty.
Jaké další nemovitosti máte a jak je hospodářsky využíváte?
Máme čtyři kláštery. Ten v Zaječově u Hořovic jsme opravili a jezdí se tam na školy v přírodě, na tábory, duchovní a kulturní setkání, případně se to využívá jako penzion. Je to plné od začátku dubna do konce října. Pak máme klášter v Domažlicích – tam sídlí základní umělecká škola. Před deseti lety jsme uzavřeli smlouvu s městem na třicet let s tím, že nám nic platit nebudou, ale vloží deset milionů do fondu oprav. Každý rok se setkáme s architektem a lidmi z města a řekneme si, co bude třeba opravit. Je prima, že se někdo stará, protože my nemáme lidi, a navíc se to využívá pro vzdělávací účely. Dále máme klášter v Bělé pod Bezdězem, je rozdělený na byty a bydlí tam asi sedm rodin, které platí velmi nízké nájemné. Pak máme obrovský klášter v Dolním Ročově u Loun – to je pro nás problém, tam nic není.
Z hromad suti u kláštera v Dolním Ročově bude znovu rajská zahrada |
Co by se tam dalo zřídit?
Do roku 1995 tam byla psychiatrická léčebna, za komunismu vězení. Je to úžasné místo, ale potřebovalo by to investici podle našich předpokladů dvě stě milionů korun. Nabízeli jsme to ministerstvu spravedlnosti na zřízení vězení, ministerstvu zdravotnictví, ale nikdo nemá zájem. Výměnou za opravu to klidně pronajmeme na sto roků za korunu ročně. Kdyby augustiniáni měli peníze a hlavně pracovníky, udělali bychom z toho domov důchodců. Děti nebudou, ale důchodci budou a od svých farníků vím, že v domovech seniorů pro ně nejsou místa.
