Clanek o nicem. Leda tak reseni blbosti.

Hlavní problém takových článků je, že místo aby poskytly příklad, jak gamifikace funguje v praxi, dlouze ji řeší jako abstraktní pojem, pod kterým si pak čtenář většinou nepředstaví nic. A chytí se odkazu na hry v přijímacím pohovoru, protože to je snadno srozumitelné. Přitom gamifikace a počítačové hry sice používají společné techniky, ale rozhodně to není totéž.

Nemám na hry čas. Živím se IT. Asi je to špatně.

Pokud dáváte práci tolik času, že nemáte čas na zábavu, tak to asi špatně je. Spousta ajťáků dělá obojí a ještě má třeba rodinu a koníčky.

Hra je pořád jenom neosobní hra. Tak ale reálný život nefunguje.

K tomu, zda jste pro daný obor vhodnými kandidáty mají sloužit odborné testy. Nikoliv tvrzení, že během hodiny ulovíte dva i pět Pokémonů.

Svet se v zadel otaci

Takže závisláci, kteří místo toho aby se věnovali rodině, sportu či sebevzdělávání budou najednou smetánka? To je vážený pane vrchol idiocie a pouze ukazuje jak tak nějak společnost směřuje do zadele....

Herní úspěchy do životopisů. To bych posílal místo dvoustránkového CV dvě tlusté knihy...

Metodu použitelnou pro výběr na několik procent pracovních pozic není třeba přeceňovat. Beztak bude brzo nahrazena jiným buzzwordem.

A co kdyz nehraju vubec nic?