Tzv. gamifikace, neboli využívání herního designu a principů i v jiných oblastech než jsou samotné hry, už pronikla i na pracoviště řady firem. V tuzemsku se těmito postupy zabývá například Petr Pouchlý ze studia Court of Moravia, které se věnuje přenášení herních prvků do firemní praxe.
Jaké herní prvky se mohou v rámci gamifikace využívat na pracovišti?
První na mysl přijdou například žebříčky, průběžné hodnocení výsledků nebo různé typy odměn.
Hračičkové jsou vítáni. Herní prvky na pracovišti jsou čím dál běžnější |
Nakolik to může zaměstnance motivovat k tomu, aby pracovali lépe?
Většina těchto prvků podporuje pouze typy hráčů, kteří jsou přirozeně soutěživí. Je pro ně ve hrách důležitá buď výzva k překonání nebo dosahování dílčích cílů. Z hlediska hráčské populace je to zhruba 25 procent. Pro zbytek hráčské populace to není důležité ani motivační a důležitější jsou pro ně prvky sociální, příběhové a estetické.
Takže na většinu populace gamifikace nezabírá?
Hry nebaví lidi proto, že jsou v nich gamifikační prvky. Baví je proto, že je naplňuje hra samotná a s ní spojený pocit osobního růstu.
Není nejvhodnější motivací pro zaměstnance zvýšení mzdy?
Nejefektivnější pracovníci nejsou ti, kteří dostávají pouze nejvíc peněz. Jsou to lidé, kteří především ví, že má jejich práce hodnotu. Dobře aplikované prvky z her sociálního a příběhového typu ukáže zaměstnancům, jaký má jejich práce přínos. Tomu může pomoci systém, který jim dává okamžitou nebo průběžnou zpětnou vazbu. Toto se samozřejmě netýká někoho, kdo je pod hranicí určitého finančního minima a primárním motivátorem tak peníze zůstávají.
Kde se nachází tato hranice?
Podle psychologa Andrew T. Jebba z univerzity v Purdue je částa v ČR kolem 40 tisíc korun v čistém. Tuto hranici má však samozřejmě každý nastavenou individuálně. Je zde část populace, kterou vyloženě baví hromadění peněz, ale záleží i na jiných faktorech jako je hodnotový rámec jedince nebo společenská vrstva, v níž se pohybuje.
Takže pro ty, co vydělávají například minimální mzdu, nemá gamifikace smysl?
Pro lidi kteří neřeší jestli pojedou na dovolenou do Itálie nebo Egypta, ale jak vyjít s penězi do konce měsíce, funguje gamifikace svým způsobem velmi dobře. Například když jim přesně definuje za co mohou získat nějaké peníze navíc. Pro tyto lidi je i rozdíl několika stovek klíčový a dobrý systém přímo zvyšuje jejich výkon.
Profesionální hráči střílečky Counter Strike míří na burzu |
Není omezujícím faktorem využívání gamifikace věk? Nenachází herní prvky odezvu spíše u mladé generace?
Vtip je v tom, že prosté průběžné dávání zpětné vazby skrze nějakou atraktivní vizualizaci je uspokojující úplně pro každého. Lidé rádi vidí, že mají nějakou hodnotu, kterou lze něčím vyčíslit. Rozdíl mezi generacemi je v tom, že ta mladší už vyrostla v tzv. „ludic century“, tedy století hry. Tato generace je z her zvyklá na téměř okamžité ocenění úsilí, což poté očekává i v reálném světě. Pokud mladý člověk pracuje tři čtvrtě roku a má pocit, že si jeho práce nikdo neváží, tak dává výpověď. A zaměstnavatelé si pak stěžují, že mileniálové nejsou loajální a nemají trpělivost.
Využívají gamifikaci české firmy?
V drtivé většině případů to naráží na to, že firmy nechtějí svým zaměstnancům příliš vysvětlovat k čemu je jejich práce vlastně dobrá. Protože to buď nevědí, nebo se bojí, že by pracovníci mohli dojít k poznání, že jediným přínosem jejich činnosti je vydělávat společnosti peníze. Majitelé firem vesměs nechtějí tuto Pandořinu skřínku otevírat. A navléknout gamifikaci jen jako kouřovou clonu a pozlátko není zdaleka tak efektivní.
Má gamifikace i jiné využití než rychlou zpětnou vazbu? Co například testování uchazečů u pohovorů?
Existují samozřejmě hry, jejichž prostřednictvím lze zadat nějaký úkol. A protože se u ní lidé uvolní může lektor sledovat, jak se chovají v určitých situacích. Například v případech, kdy je potřeba krizové komunikace. Nebo když je nutné udělat rozhodnutí pod tlakem pozoruji, zda přemýšlejí nebo střílí na první dobrou. Nechcete zbrklého kontrolora v jaderné elektrárně zatímco například u pracovníka call centra může být tato rychlost výhodou. Když rychle chápe, co člověk chce, a nabízí možnosti řešení. V tomto ohledu je však místo gamifikace namístě spíš termín “serious game”, tedy hra, jejímž cílem je předat hráči i něco jiného než pouhou zábavu.
Přijde doba, kdy se budou úspěchy z počítačových her psát do životopisů?
Ano. Já už se na to u pohovorů ptám posledních šest let, kdo co hraje a co si z té hry odnáší.
Co z toho lze z pohledu náboráře vyvodit?
Podle typu hry lze napárovat určité vzorce chování, které tomu člověku vyhovují. Například když někdo rád hraje sudoku, tak je s největší pravděpodobností trpělivý, má rád logické výzvy a neodejde od nevyřešeného problému.
Assessment centrumSpecifická forma výběrového řízení na určité pracovní pozice. Assessment centrum je komplexní diagnostický program, který kromě standardních ústních pohovorů může zahrnovat také různé modelové situace či psychologické testy. |
A když znám digitální hry, tak se můžu doptat na rozhodnutí, které v nich hráč dělá. Řadu situací pak není nutné simulovat v rámci nějakého assessment centra. Chytří personalisté podle mě tyto dotazy kladou, nejvíc se to samozřejmě týká herních studií.
Většina počítačových her však není zrovna sudoku. Mohou být přínosem například střílečky?
V tomto případě jsou nejdůležitější otázky proč to člověk hraje, jak je v tom dobrý a co ho na té hře naplňuje. Výhodou je už to, pokud to dokáže pojmenovat. Pokud se nepovažuje za hráče a jenom si to sem tam zapne, tak mi to neřekne vůbec nic. To je čistá zábava.
Pokud mi však někdo řekne, že hraje proto, protože rád poráží ostatní, miluje pocit když se mu daří a proto po nocích trénuje, je to mnohem víc vypovídající. Může z něj tak být vhodný kandidát pro některé obchodní pozice.
Speciálně u stříleček je pak zásadní rozdíl v tom, jestli hráč hraje sám za sebe nebo ve skupině. Z těch individuálních her toho tolik nevyčtu, jiné je například mít pětičlenný tým, který musí precizně koordinovat svou činnost. S touto týmovou prací se dá u některých pracovních pozic velmi dobře pracovat.
Ale ať nedojde ke zkreslení, stále jsou poctivé osobnostní psychotesty výrazně přesnější, co se reálných dispozic kandidáta týká. Pro předvýběr z větší masy však mohou hry být dobrým vodítkem v rukou zkušeného personalisty.
