Jitka Pantůčková coby provozní ředitelka jednoho z největších bankovních domů v zemi už teď tráví nejvíc času tím, aby všechno hladce proběhlo.
České banky zastupuje v několika evropských bankovních organizacích a už nyní přemýšlí o tom, jak by česká eura mohla vypadat. Na mincích, jejichž rub si každá země může navrhnout po svém, by ráda viděla něco z české historie, nejlépe plejádu nejzasloužilejších panovníků.
V peněžence má stále nějaké evropské drobné. "Stejně jako nám prospěl vstup do Evropské unie, domnívám se, nám prospěje i přijetí eura," věří manažerka roku 2003 a jedna z mála žen na špici českého bankovnictví, mimo jiné také někdejší orientalistka, matka dvou synů, chovatelka jezevčíka Merlina a zastánkyně mixu lidí na pracovišti co do pohlaví i věku.
Všechno se jednou hodí
Dříve než zakotvila v bankovnictví, věnovala se Jitka Pantůčková hospodářským dějinám Středního východu. Osm let strávila v Orientálním ústavu Akademie věd. Její tehdejší obor má k její dnešní práci hodně daleko.
 |
"Specializovala jsem se na hospodářské dějiny Středního východu, na období mezi vyhlášením hospodářských reforem v Bagdádu v roce 863 za vlády Harúna al Rašída do roku 1407, kdy dobytí Egypta znamenalo konec slavné arabské národohospodářské školy," říká zpaměti.
Jitka Pantůčková se však drží hesla, že každá znalost se hodí a že jako dobrá manažerka musí nejen umět svůj tým zorganizovat a řídit, ale také být v obraze co do odborných znalostí v oboru.
Jako svou současnou parketu si vybrala to, co má v bance na starosti, tedy pokrok v evropských platebních systémech a zavádění jednotného eurového trhu. Do práce jezdí na půl osmou a za úspěch považuje, když doma v klidu stihne začátek večerních zpráv.
O politice ani muk
Střední východ už tolik nesleduje, takže k hodnocení situace v oblasti, která je dnes hlavním ohniskem mezinárodní politiky, je opatrná. Třeba válku v Iráku hodnotit nechce, ale je vidět, že napětí mezi západní civilizací a světem, jemuž zasvětila studium, ji mrzí. Neshody vnímá spíš jako nedostatek informací, jako když si třeba Evropané pletou pojmy Arab a muslim.
Myšlenky na islám mohou být dnes pro české bankéře a bankéřky spíš na škodu. Brát si za půjčování peněz úrok je v bankách na Středním východě chápáno jako hřích, takže šéfové a akcionáři českých finančních domů by v tomto extrémním pojetí zřejmě na Středním východě platili za velké hříšníky.
Kritika bank za nadměrné poplatky a zisky se nyní množí i mezi obyvateli ateistického Česka, což Jitka Pantůčková nepovažuje za příliš šťastné. "Banka je podnik jako každý jiný a jeho cílem je dosáhnout zisku. Přinášíme služby, které si lidé rádi kupují, protože jim to přináší pohodlí a bezpečí," argumentuje provozní ředitelka Komerční banky, jejíž šéf Alexis Juan se loni od politiky "podbízivých cen" několikrát distancoval a razí tezi, že za dobré služby si lidé rádi připlatí.
Nekritický kult mládí
Jitka Pantůčková vystudovala ekonomii, které se věnovala i v Orientálním ústavu a která ji nakonec přivedla do bankovnictví. Před nástupem do Komerční banky pracovala v IPB, po jejímž kolapsu a převzetí ze strany ČSOB zůstala díky zkušenostem na svém místě, což se mnohým vrcholným manažerům IPB nepodařilo.
Nyní je v Komerční bance jedinou ženou v takzvaném výboru ředitelů, který funguje jako rozšířené představenstvo. Sama má pod sebou 416 lidí. Snaží se přitom myslet na to, že šéf by neměl „kázat vodu a pít víno“, měl by jít lidem příkladem a brzdit v práci emoce.
"Shoda okolností nás tady v práci svedla dohromady a naší povinností je spolu vycházet," říká bankéřka.
Říká, že největším bohatstvím každého šéfa jsou znalosti a dovednosti jeho lidí. "Kdo se bojí podřízených, je špatný šéf," dodává Pantůčková. Svůj tým se snaží postavit tak, aby byl co nejpestřejší.
Spíš než profesionální diskriminace žen ji mrzí "nekritické uctívání kultu mládí" a diskriminace podle věku. Její bezprostřední podřízení mají 38, 40, 43 a 55 let.
"Mám zkušenost, že lidé kolem padesátky si velmi váží práce a dokážou jí hodně obětovat," uvádí Pantůčková.
Skutečnost, že ženy vydělávají méně peněz a mají v práci obvykle horší postavení, prý může být důsledkem toho, že nemají zázemí, které je podporuje. Když je dobré, jako v jejím případě, pak by s kariérou neměl být problém.
"Já jsem měla výjimečného manžela, který mě podporoval a z každého úspěchu se radoval. Byl rád, že vydělávám dost peněz a sám se může věnovat vědě," uvádí s úsměvem bankéřka a vzpomíná, jak byl její manžel, taktéž orientalista a znalec osmi jazyků, díky této znalosti hvězdou večírků mezi manželkami zahraničních bankéřů.
Před pěti lety Jitka Pantůčková ovdověla, její život se však v mnohém dál odvíjí ve starých šlépějích. Pracuje v dozorčí radě festivalu Smetanova Litomyšl, ve městě, kde jsou Pantůčkovi jednou z rodin, jejichž kořeny sahají až do poloviny 17. století, a kde manželův dědeček studoval u Aloise Jiráska.
Pracovních úspěchů Jitky Pantůčkové si předloni všimla manažerská asociace při vyhlašování cen Manažerka roku. "V oboru, který má na starosti, dosáhla velkého pokroku. Vyniká organizačními schopnostmi a smyslem pro nové věci, umí také věci prosadit a získat pro to lidi," říká šéf asociace Ladislav Macka.
Jako držitelka titulu má za úkol dál kultivovat manažerské prostředí, v němž jsou prý v Česku ještě rezervy. "Je tu ještě dost lidí, kteří berou postup v podnikové hierarchii hlavně jako výtah k moci a možnost víc si užívat, místo aby to brali především jako závazek a odpovědnost," říká.
