Puzzle ho totiž oslovilo až v dospělosti. „Samozřejmě jsem je skládal i v dětství, ale tehdy jsem tomu nepropadl. Ale před deseti lety jsem měl docela stresující povolání, proto bylo příjemné vypnout a soustředit myšlenky na něco úplně jiného,“ popisuje 42letý Karel Raba ze Strakonic.
Netrvalo dlouho a seděl u dalšího motivu a skládačky se staly jeho koníčkem. Dnes vlastní kolem 60 obrazů.
Některé z jeho velkoformátových exemplářů si mohou lidé prohlédnout do druhého srpna na výstavě ve vstupních prostorech ve strakonické Šmidingerově knihovně.
Tisíc dílků dá dohromady za pět dní
Dávno jsou minulostí doby, kdy si nad jedním motivem lámal hlavu dva týdny. „S postupem času jsem získal určité zkušenosti, jak stavět. Doba se tak zkracovala. Když teď, většinou za dlouhých zimních večerů, začnu skládat tisícidílné puzzle, jsem schopen jej sestavit za pět dní,“ vypráví.
Puzzle nevybírá podle počtu dílků, ale dle motivů. Preferuje hrady, zámky, města České republiky či různé krajiny.
„Mám několik exemplářů, kde bylo třeba z velké části nebe, a ty jsem proklínal. Nakonec jsem to zvládl. Zatím jsem do úspěšného konce dotáhl všechno,“ usmívá se Raba a současně přiznává, že občas si musí od skládání třeba do druhého dne odpočinout.
„Právě v případě jednobarevných motivů jsem si kolikrát říkal, že už u toho sedím dlouho a ani mě to nebaví. Když pak pokračuji druhý den, mám na to úplně jiný pohled a vidím i další možnosti, jak by k sobě mohly dílce pasovat,“ líčí.
Na skladbu puzzle existují různé rady a tipy. „Když začínám, najdu si první okraje, postavím celkový obrys obrazu a pak rozděluji dílky na kupičky podle barev. Příprava trvá tak hodinu až dvě. Pak už to jde rychleji,“ radí s tím, že motivací postavit obraz co nejdříve je pro něj i místo, které puzzle zabírá. „Mám malý byt, takže je v mém vlastním zájmu je sestavit co nejrychleji, aby mi doma dílky nepřekážely dlouho,“ doplňuje.
Problém by nastal v případě, kdy by nějaký dílek ztratil. I to se mu už stalo, i když zatím jen jednou.
„Když jsem nesl obraz zasklít, někde mi jeden vypadl. Naštěstí jsem nevyhodil krabici, a tak jsem z ní podobný vystřihl,“ vzpomíná. Některé své výtvory rozdal přátelům. Sám přitom podobné dárky od blízkých běžně nedostává.
„Bývalí kolegové mi k čtyřicátým narozeninám nechali udělat osobní puzzle, kde byla moje fotka společně s odkazy na koníčky, které mě baví. Sestavil jsem ho a daroval rodičům jako památku. Mně ale rodina nic takového nedává. Vzhledem k počtu složených obrazů totiž ztrácejí přehled a obávají se, že by koupili něco, co jsem už dávno složil, nebo by se mi netrefili do vkusu,“ říká Raba.
Výstava pro něj byla šok
O loňských Vánocích však přece jen našel pod stromečkem nečekaný dárek spojený s jeho zálibou. Sestra Jaroslava mu darovala výstavu ve Šmidingerově knihovně.
„Měl jsem z toho nejdřív rozporuplné pocity. Byl to šok, nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych uspořádal výstavu. Ze začátku jsem tak byl spíš proti, netušil jsem, co to obnáší,“ hodnotí Raba.
Uklidnil se, když mu sestra řekla, že jen vybere obrazy a vystaví je. „Jenže pak přišly kolegyně v práci s myšlenkou, že když už budu mít výstavu, měl bych udělat i vernisáž. V duchu jsem protestoval, ale pak jsem si řekl, že je to další výzva, a dnes mám radost, že výstava v knihovně je a lidem se líbí,“ tvrdí.
Na vernisáž pozval své známé a pro některé bylo překvapení, že se Karel Raba něčemu takovému věnuje. Expozice, jíž dominuje Pražský hrad z dvou tisíc dílů, se většině návštěvníků moc líbí.
„Z dálky člověk ani nepozná, že si prohlíží obrazy z puzzle. Někteří hosté komorní vernisáže se dokonce domnívali, že autor je akademický malíř, až tak autenticky jeho neobvyklá díla působí,“ podotýká Rabova sestra Jaroslava Krejčová.
Sám autor už přemýšlí, na čem bude pracovat dál. Výzvu pro něj představuje puzzle čítající tři tisíce dílů. „Ale zatím jsem nenašel motiv, který by se mi zalíbil. Až se tak stane, pustím se do toho,“ slibuje.
