Mělo to být běžné podzimní pondělí v Českých Budějovicích. Kolem 11. hodiny 28. října 1918 však poštovní úředník František Miroslav Čapek zachytil informaci o vytvoření samostatného státu. Zpráva se rychle rozšířila a po poledni se Češi začali shromažďovat na hlavním náměstí. K zemi šly německé nápisy i dvojhlaví rakouští orli. Co předcházelo tomuto zásadnímu dni?
Už v září 1918 zprávy z novin naznačovaly, že se děje něco neobvyklého. Články referovaly o německém debaklu na západní frontě, ale i o úsilí vytvoření samostatného českého státu a rozpadu monarchie. Významným dnem byl 14. říjen, kdy v českých zemích byla generální stávka ve znamení protestů proti vývozu potravin. Na některých místech dokonce přerostla v mohutné protirakouské akce.
„V Písku, ve Strakonicích a na jiných místech došlo k vyhlášení republiky. V Českých Budějovicích události nedošly tak daleko, nicméně zdejší manifestace byla v tisku označována jako impozantní. Asi 5 tisíc lidí (z toho nejméně polovina žen) se shromáždilo před nádražím. Odtud se přesunuli na Mariánské náměstí, kde vyslechli projev A. Kříže a O. Svobody, kteří z balkonu Grand bia hovořili o konci války, rozpadu monarchie a o zřízení samostatného státu,“ líčí historik Jiří Chvojka v knize Město pod Černou věží.
O tři dny později byla na schůzi v Dělnickém domě ustavena Socialistická rada. Zároveň se odehrávaly schůzky vůdců českobudějovických Čechů a v pátek 25. října se v loveckém salonku kavárny U Volbrechtů ustavil prozatímní komitét zástupců šesti českých politických stran.
A pak přišlo ono pondělí 28. října 1918. Zprávy o vyhlášení samostatného Československa nejprve dorazily do budovy staré pošty na dnešním náměstí Přemysla Otakara II.
„V kanceláři nastal přirozeně zmatek a já neuvažuje možných důsledků, spěchal jsem k oknu a z něho v radostném vzrušení ohlašoval jsem kolemjdoucím, co se stalo. Zpráva se nesla jako vítr po městě a davy rostly. Do úřadovny vnikli dva strážníci, kategoricky mne žádajíce o původ a autentičnost zprávy a vyhrožujíce mi zatčením. Když však přečetli telegrafickou rozmluvu, odešli smutně, činíce mne zodpovědným za pravost,“ popisuje poštovní úředník F. M. Čapek ve své knize Státní převrat v Č. Budějovicích, kterou vydal v roce 1928.
Ve městě panoval zmatek
Nadále nebylo jasné, co se děje. Čapek stále přes poledne volal do Prahy, ale telefon byl obsazený. Ve městě panoval zmatek. Teprve po poledni dostal Čapek další zprávy.
„Buďte bez starosti, věc je hotova, stát je vyhlášen úředně. Už je konec s Rakouskem! Na zdar!“ slyšel Čapek od pražského kolegy. Běžel k oknu kanceláře a oznámil tuto novinu davům lidí na náměstí.
Z těchto horkých hodin pochází také ikonická fotografie, na které Čapek shazuje dvouhlavého rakouského orla z okna staré pošty. Snímek se stal jedním ze symbolů převratu v krajském městě.
„Když jsem uchopil rukou za plechového orla, zaburácelo v masách: Dolů s ním! Zalomcoval jsem s ním, leč marně. Držel pevně. Studenti přinesli tyče, aby pomohli, ženy i muži deštníky a holemi nadzdvihovali a doráželi na plechovou nestvůru, pyšně se držící u zdi. Pane Štojdl, vemte za něj, řekl jsem zřízenci vedle mne stojícímu. Ten orlem vší silou tak zalomcoval, že se hnul. Tu já uchopiv zaň z druhé strany, nedbaje, že mi řinula krev z prstu hluboce o plech rozříznutého, strhl jsem orla za ohlušujícího volání slávy a shodil dolů na dlažbu, kde lid zkoumal na něm tvrdost svých podpatků a pevnost holí i deštníků,“ líčí Čapek.
Dav zpíval na náměstí hymnu
Když před 15. hodinou vyvěsili studenti prapor v národních barvách z radnice, přivítal to tisícihlavý dav na náměstí hymnou. Začalo pálení rakouských, německých a tureckých praporů, které byly nalezeny v podstřeší radnice. Potom masa vedená profesorem Zdráhalem táhla k okresnímu hejtmanství.
Hejtman Hiebl, který měl za ženu Češku, s radostí vyhověl jejich žádosti o odstranění rakouských znaků z budovy a vyvěšení červeno-bílých praporů. Ulice byly plné rozjásaných lidí, ale davy zachovávaly pořádek a obavy z drancování německých obchodů se ukázaly zbytečné.
„Došlo pouze ke dvěma případům inzultace. Jednou obětí byl obchodník se zeleninou, známý šmelinář, druhou nadporučík jezdectva, který ve Střelnické ulici chtěl zatknout hocha, odstraňujícího orla z budovy vojenského staničního velitelství. Třetí obětí byla bronzová busta Josefa II., kterou dav rozbil v sadech, protože v onom císaři viděl symbol germanizace. Ještě téhož dne večer však už zajišťovali pořádek sokolové,“ pokračuje historik Chvojka.
Večer vyrazily do ulic tisíce lidí s lampiony. Na náměstí k nim promluvil vůdce budějovických Čechů August Zátka. Muži i ženy plakali dojetím a objímali se. O den později se odehrál tábor lidu, kde Zátka oznámil, že dnem 30. října přechází správa města do českých rukou.
„Třicátého října rezignoval purkmistr Taschek, odstoupilo celé obecní zastupitelstvo a řízení města převzala dvanáctičlenná správní komise, v níž zasedalo osm Čechů a čtyři Němci,“ dodává Chvojka.
Po slavnostních dnech se život ve městě pomalu vracel k normálu. Obyvatelé museli řešit problémy související s koncem války, katastrofální hospodářskou situací a odstraňovat dědictví monarchie.
