Jsou pochybnosti, které občas pocítí každý. Třeba o tom, jestli má naše dlouhodobé úsilí v osobním nebo profesním životě smysl. Jenomže, když o nich přemýšlí policistka s pětadvacetiletou praxí, navíc několikrát oceněná za pracovní nasazení, je to na pováženou.
Vrchní komisařka jihočeské kriminální policie Renáta Miková přiznává, že je jí občas smutno z otázky, proč počet zločinů neklesá. Zabývá se těmi nejtěžšími, jako jsou vraždy, loupeže a znásilnění.
Pracuje s pozůstalými i podezřelými
„Příčina je často v mezilidských vztazích. Málo spolu mluvíme, nejsme k sobě tolerantní, nevěnujeme se dost sobě a svým dětem. Někdy stačí projevit pochopení, dokázat se na sebe usmát,“ říká drobná sympatická žena, držitelka titulu Policistka roku 2018.
Při objasňování zločinů musí pracovat jak s podezřelými, tak s jejich oběťmi nebo pozůstalými po nich. Profesionálně by měla potlačovat emoce, což pokaždé dost dobře nejde. Zvlášť pokud jsou obětí děti, nejčastěji u pohlavních zneužívání v rodině. Tady naopak je vcítění do jejich situace namístě. Právě pro ně funguje zvláštní místnost vybavená jako pokojíček s hračkami.
„Je třeba, aby nebyly stresované a dokázaly se uvolnit a rozmluvit. Často pocházejí z rozvrácených rodin. Procházejí tlaky ze všech stran, což je pro ně těžké. Děti vůbec trpí takovou atmosférou nejvíc,“ podotýká komisařka.
Vystudovala speciální pedagogiku
K práci s dětmi má přitom blízko. Kromě toho, že je sama matkou dvou dospělých dcer a trojnásobnou babičkou, má desetiletou praxi učitelky speciální školy. Cesta rodačky z Frenštátu pod Radhoštěm až k jihočeské policii byla totiž komplikovaná.
„Narodila jsem se v kraji Jiřího Rašky, to znamená, že důležitou roli v mém životě hrál sport. Lyžování, cyklistika, běhání, dodnes závodně hraji volejbal. Od toho se odvíjela snaha tělocvik studovat. Hlásila jsem se na pražskou fakultu tělovýchovy a sportu, ale nevzali mě z kádrových důvodů. Otec měl politický škraloup z osmašedesátého. Další rok jsem to zkusila na olomoucké pedagogické fakultě. Sice jsem zase neprošla, ale nabídli mi studium speciální pedagogiky. Soudruzi u komise si asi řekli, že dětem na zvláštní škole nemůže můj politický profil zásadně uškodit,“ směje se Miková.
Do Českých Budějovic odešla po škole za svým partnerem a deset let učila na tehdejší zvláštní škole ve Štítného ulici zeměpis a tělocvik. Mezitím přišel listopad 1989 a po něm pocit, že výchova některých žáků – hlavně kvůli vztahu s jejich rodinami – dostává trhliny.
K práci u policie ji přemluvil manžel její kamarádky. Zpočátku jí pedagogická minulost občas dostihla. Když pracovala ještě jako okresní vyšetřovatelka a vyslýchala podezřelé z krádeží, které předtím učila. „Někdy překvapeně řekli: Paní učitelko, a co vy tady děláte?“ svěřuje se Renáta Miková.
Svátky stráví v širokém rodinném kruhu
Za pětadvacet let poznala kriminalistka tisíce osudů. Podle ní nás zločiny provázejí od počátku světa a většina motivů je stejná. Peníze, žárlivost, nekontrolované emoce a vášně. Souhlasí s názory, že relativně klidněji bývá o Vánocích. O svátcích, které nejen křesťané slaví přes dva tisíce let pořád se stejným nadšením a nadějí. Jako dny, kdy se lidé setkávají a přejí si navzájem vše dobré, což by měli praktikovat celý rok.
Také Renáta Miková se na svátky těší. Stráví je v širokém rodinném kruhu, i když to pravidlem nebývá. Některé roky má jako všichni policisté službu, nebo takzvanou dosahovou pohotovost.
„Víte, co mi v poslední době udělalo největší radost? Obrázek, který mi namalovala a donesla jedna vyslýchaná holčička. Je na něm noční krajina ozářená měsícem. A také to, když mě ty týrané děti berou jako kamarádku, a když se potom rychle zbaví traumat. Myslím, že je to pro mě ten největší smysl a ocenění práce,“ říká skoro dojatě vrchní komisařka kriminální policie Renáta Miková.
