„Jako kluci jsme se sem chodili koukat na mrtvolky. Tehdy to ještě nebylo oplocené a my tu měli eldorádo,“ vzpomíná 72letý Karel Reichl, který odmala bydlí přes ulici u písecké nemocnice.
Zchátralý objekt se po čerstvě dokončené rekonstrukci proměnil k nepoznání.
„Protože se budova nachází v klidové zóně nemocnice, má vlastní přístup a jde částečně o sakrální prostor, využijeme ji například pro školení, konference, cestovatelské přednášky či koncerty, ale i k péči rehabilitace, logopedie nebo ke spirituální péči,“ plánuje ředitel písecké nemocnice Jiří Holan.
Nejstarší budova byla postavena v roce 1911 jako součást Všeobecné veřejné okresní nemocnice císaře a krále Františka Josefa I.
V letech 1927 až 1956 v kapli pracovaly řádové sestry, po jejich odsunu komunistickým režimem objekt sloužil jako sklad, dílna, požární zbrojnice, garáž a byl využíván jako technické zázemí nemocnice.
„My jsme tu měli sklad, auta a malíře. A v hlavním sále byl strop podbitý prkny. Když jsme se do toho prostoru dostali a uviděli schované fresky, řekli jsme si, že tu budovu nemůžeme nechat padnout, a dali jsme na ni novou střechu, aby tam nezatékalo. Ale tenkrát nebyla doba na to, abychom si mohli dovolit investovat do paralelních věcí,“ popisuje ředitel jindřichohradecké nemocnice Miroslav Janovský, který předtím působil v písecké nemocnici.
Jeho nástupce Jiří Holan pak nechal zpracovat projekt na obnovu budovy a začal na něj shánět peníze. Celé náklady ve výši osmi milionů korun by totiž samotná nemocnice neutáhla. A shodou okolností získal spojence v učiteli vodňanského gymnázia Michaelu Sekyrkovi, který se angažuje v opravě drobných památek.
„Snažil jsem se domluvit s hejtmankou Ivanou Stráskou, protože tady se nachází klenot, který nemají jiná města. Komunisté všechny nemocniční kaple v republice zničili, naštěstí ta v Písku je skrytá a byla vedená jako garáž. Takže naše město má něco jedinečného, co už nikde neuvidíte,“ říká Sekyrka.
Do kaple se vrátil i původní nábytek
K místu má i osobní vztah, protože jeho praděda byl v Písku před více než sto lety předsedou okresního výboru pro stavbu nemocnice.
Do vzdušné kaple s nádhernými freskami se podařilo vrátit i původní nábytek, který měli zdravotníci léta schovaný v depozitáři. Někdejší lesk mu vrátil restaurátor z nedalekých Smrkovic Aleš Liška.
„Jsou to dvě vitríny, dva stolky a sedací nábytek ve stylu art deco. Byla to krásná práce, i když vše bylo hodně opoužívané,“ přibližuje Liška.
Příchozí tu uvidí i obraz portrétisty Františka Romana Dragouna z roku 1952. Zdravotní sestra na něm krmí malého maroda v dětské postýlce a z druhé strany stojí další žena.
„To dítě jsem já. Tehdy mi bylo pět let a měl jsem záškrt. Druhá žena u postýlky mohla být pacientka, protože tehdy tu dětské oddělení neexistovalo, děti ležely společně s dospělými,“ líčí Karel Reichl.
