Neodmyslitelně patří ke každé pouti a často se objevují také na různých trzích a jarmarcích. Stánky s hnědými perníčky s typicky barevnou cukrovou polevou jsou už roky oblíbenou pochutinou návštěvníků.
Velmi dobře to ví také Dagmar Jarešová z Týna nad Vltavou, která se výrobě zdobeného cukroví s nezaměnitelnou chutí věnuje už několik desítek let.
Poprvé je začala ve velkém péct už v roce 1989, to ještě v době totality. „Dostala jsem totiž povolení od národního výboru na uměleckou činnost. Takových lidí jako já tehdy moc nebylo. Měla jsem docela velké štěstí, že jsem si nemusela udělat výuční list, dostala jsem živnostenský list za letitou praxi,“ líčí osmapadesátiletá perníkářka, která se řemeslu začala věnovat díky manželově babičce.
„Dělávala to celý život, je to tedy taková rodinná tradice. Nedá se na tom zbohatnout, ale člověk z toho vyžije. Musím ale počítat s tím, že nemám skoro žádné volné víkendy. Přes týden perníčky připravujeme a o víkendech jezdíme na jarmark nebo trhy, kde je prodáváme,“ vysvětluje Jarešová, která si vše peče a zdobí doma.
Ačkoli se doba za posledních 30 let hodně změnila, zájem o perníčky podle Jarešové stále přetrvává. Jen klientela je trochu jiná.
Zatímco dříve se perníčky prodávaly hlavně na venkovních akcích, nyní jsou jejími hlavními zákazníky firmy, které si je nechávají vyrábět jako dárky pro zaměstnance.
„Hodně se toho ale poslední dobou kvůli covidu změnilo. Trochu mám strach, jestli se zájem ze strany firem opět vrátí. Kdysi jsme také vyráběli asi tři tisíce letadel pro zaměstnance jednoho telefonního operátora, který měl večírek na ruzyňském letišti. S něčím podobným ale teď asi počítat nemůžeme,“ myslí si Jarešová a dodává, že podobný útlum zažili také v době hospodářské krize po roce 2008.
I kvůli tomu doufají, že ještě letos stihnou obrazit co nejvíce poutí a jarmarků, i když je příprava na podobné akce velmi náročná.
„Musí se všechno nakoupit, zadělat těsto, upéct, namalovat, zabalit a ideálně také prodat. Nejnáročnější však je, když někde v zimě na jarmarku zdobíme perníčky na přání a je hrozné počasí. To pak jednou rukou držíme stánek a druhou na perníčky malujeme,“ vypráví Jarešová.
Všechny ty roky společně s manželem Miroslavem, s nímž donedávna živnost vedla, dodržovali stejnou babiččinu recepturu.
„Stále se jí držím a nikdy jsme nic nezměnili nebo nedej bože ošidili. Podle toho nás lidé mohou rozpoznat, ale také v tom hraje velkou roli podoba srdíček a styl zdobení, který máme za ta léta v ruce,“ vysvětluje perníkářka.
Stejně jako jiní řemeslníci se i ona občas setkala s bizarními požadavky. „Dělali jsme třeba bungalov, ke kterému jsme dostali technické výkresy. Hodně zajímavá byla také trojrozměrná tahací harmonika, ale dělali jsme i dvojplošník nebo do Rakouska modely historických budov ve Steyru,“ jmenuje Jarešová s tím, že si občas na některé akce vyrábějí speciální kousky.
„Když jedeme někam, kde je svěcení zvonu, tak vyrábíme zvonečky. Vzpomínám si, že na jedné události na dráze jsme si zase připravili mašinky. Jen nevím proč, ale v Žabovřeskách jsme s perníkovými žábami žádný větší úspěch nesklidili,“ říká se smíchem.
