Od tragédie uběhlo dlouhých 36 let, přesto kolem ní zůstávají nejasnosti. Zároveň se střelbou na hranicích bývalého Československa po takzvaných narušitelích znovu zabývá policie.
Mezi šesti prověřovanými případy je i příběh Františka Faktora z Novohradska. V listopadu 1984 nepřežil střelbu ze samopalů pohraničníků nedaleko rakouské osady Wielands.
Po mnoha letech se událost stala součástí trestního spisu na bývalého člena Ústředního výboru komunistické strany dvaadevadesátiletého Jana Fojtíka, kterého začátkem ledna 2021 obvinil vyšetřovatel ze zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby.
Bývalému představiteli komunistické strany hrozí až deset let vězení. Redakce MF DNES mohla nahlédnout do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.
Bývalého člena ÚV KSČ Fojtíka stíhá policie za násilné činy na hranicích |
Ačkoli od tragédie uběhlo 36 let, lidé z Novohradska a Českých Velenic, kde mladý muž pracoval, na příběh stále vzpomínají. Časem se v některých detailech změnil na legendu. Zároveň je dost těch, kteří si událost připomínat nechtějí.
„Kolem zásahu se objevila řada lží. Záměrně, protože odpovědnost by padla na jiné lidi než pohraničníky. Z místa mám nafocený hraniční mezník, který ještě dnes nese stopy po kulkách,“ tvrdí badatel a průvodce Novohradskými horami Milan Koželuh, jenž příběh popsal v knize Kraj pod Mandelsteinem.
Podle pamětníků to byl obyčejný člověk až prosťáček
Nepravdy kolem případu se šířily od místní pohraniční roty z Fischerových chalup až k nejvyšším složkám strany a vlády. Událost se totiž stala předmětem sporu s Rakouskem. Střelbu československých vojáků na území cizího státu řešili představitelé obou zemí.
Pamětníci a známí Faktora jsou přesvědčeni, že velitelé pohraniční stráže si nepravdivým líčením události dělali alibi. Vytvořili z muže nebezpečného recidivistu, který u sebe přechovával zbraně a mohl být ozbrojený.
Jan Fojtík na snímku z roku 1988.
František Faktor byl podle pamětníků obyčejný člověk až prosťáček, který se občas bavil na konto pohraničníků. Bydlel s matkou u hranic v osadě Vyšné, která je součástí Nových Hradů.
„Dojížděl do práce na kole do železničních opraven ve Velenicích. Někdy provokoval okolí tím, že se třeba schoval v příkopu, a když šla kolem hlídka pohraničníků, vytáhl anténu tranzistorového rádia a volal do něj: tady orel, tady orel. Zlý nebyl, měla jsem ho docela ráda,“ vzpomíná starší žena, která nechtěla zveřejnit své jméno.
Utekl ze strachu?
Podobně mluví Naďa Přibylová Pivničková, jež dobře zná i pohraničníky sloužící v okolí. Jedna z pověstí vypráví, že se Faktor podhrabal pod signální stěnou nedaleko Českých Velenic a na cestu do Rakouska se vybavil věncem buřtů kolem krku. Byla to od něj spíš klukovina.
Podrobněji popsal před pěti lety pro MF DNES útěk svého bratra Stanislav Faktor, který už nežije. „Přijeli jsme tenkrát na místo a mluvil jsem s místním sedlákem, který celý zákrok viděl a bráchu objevil. Jezdil zrovna po poli na traktoru. Našel ho mrtvého v křoví asi půl kilometru od čáry. Pohraničníci utekli a nechali ho tam umírat. Jeho tělo jsme dostali později až k pohřbu, měl zásahy do zad,“ vzpomínal.
Podle svědectví již zemřelé Faktorovy matky, která po roce 1989 podala na budějovickou vojenskou prokuraturu podnět ke stíhání pachatelů vraždy syna, mohly být motivem k útěku jeho obavy před potrestáním za zesměšňování vládnoucí strany.
Většina lidí si ale myslí, že šlo jen o hloupý a další nešťastný kousek podivína. V osudný den se podhrabal do Rakouska pod signální stěnou v místě, které dobře znal. Podle jeho bratra se po několika stech metrech chůze znovu vrátil k signální stěně, aby po sobě zamaskoval díru. V té chvíli dorazila na místo tříčlenná hlídka z roty z nedaleké základny Fischerovy chalupy.
Při útěku po poli po něm začali pohraničníci střílet. „Na druhý den k nám dorazila policie, že hledají bráchu. Prý asi utekl za hranice. Hned ten večer jsme se pravdu dověděli z rakouský televize,“ popisoval Stanislav Faktor.
Rozsudky byly mírné
V říjnu 1994 odsoudil táborský krajský soud dva bývalé pohraničníky z osmé roty Fischerovy chalupy k podmínce za ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci. Podle soudce Jiřího Bernáta byli za smrt muže odpovědní hlavně nadřízení potrestaných. Po čtyřech letech stanul před soudem i bývalý náčelník pohraničníků, ale ten ho zprostil obžaloby kvůli promlčení trestného činu.
Kromě stop na hraničním kameni a malé plechové cedulce s Faktorovým jménem na stromě u Wielands dnes žije příběh tak trochu utajeně také mezi bývalými pohraničníky. Dodnes pořádají srazy v bývalé základně Fischerovy chalupy ve Vyšné. Dnes je z bývalé hraběcí myslivny penzion.
Tehdejší pohraničníci spolu komunikují na sociálních sítích a vzpomínají na kamarádství a vojenskou službu či na úspěšné zásahy. Říkají si Fišeráci.
„Dostali jsme se všichni na čáru nedobrovolně a rozkazem. Sloužili jsme na opuštěných místech a někdy ani přesně nevěděli, kde hranice vede. Mohla být od signální stěny vzdálená sto i pět set metrů. Osobně jsem sloužil v době před touto událostí,“ uvedl jeden z nich.
Proč se 30. listopadu 1984 nechalo několik z nich strhnout ke štvanici na bezbranného muže, kterého většina z nich znala, je dodnes záhadou.
Vysvětlit se to snaží Naďa Přibylová Pivničková, která až do loňska vedla penzion Fischerovy chalupy a s pohraničníky se zná. Podle ní to byli mladí vystresovaní kluci šikanovaní veliteli.
„Nemyslím si, že nevěděli, kde je hranice. Přesto vím z jejich vyprávění, že někteří při takových pronásledováních stříleli schválně vedle. Nechápu, jaký má smysl po tak dlouhé době stíhat starce,“ míní.
Ze statistiky pohraniční stráže vyplývá, že jen v roce 1984 se pokusilo ilegálně dostat přes střeženou hranici z Československa do Rakouska 1 097 uprchlíků a 154 se to podařilo.
Podle obvinění měl Jan Fojtík jako vysoký komunistický funkcionář vliv na předpisy k ochraně hranic.
Československo tyto pakty zavazovaly, že každý občan má právo na emigraci. Použití nejzazších prostředků proti neozbrojeným narušitelům hranic bylo proto nepřiměřené a v rozporu s lidskými právy. Samotný obviněný Fojtík byl podle vyšetřovatele Jana Trnečky k těmto událostem pasivní a nesnažil se alespoň iniciovat změnu předpisů.
„Stále byla možnost, aby změny alespoň navrhl, nebo by ze své funkce odstoupil. Místo toho upřednostňoval zadržení narušitele i za cenu jeho zranění či usmrcení,“ píše se ve sdělení obvinění.
