„V životě jsem se dost vydováděl. Už bych to nechtěl opakovat a nikomu to neradím,“ vzpomíná 49letý muž.
O zvratech, které ho provázely, by mohl vyprávět hodiny. Třeba jak se díky emigraci rodičů do Nizozemska stal z Tomáše Zavřela Tomas van Zavrel. Nebo z pohledného právníka dobrovolníkem se vzhledem zarostlého bezdomovce na poutním místě v Lomci u Vodňan.
Tvrdí, že až zpětně poznal, že tuhle cestu si projít musel, aby se pak vydal na tu, která ho učinila šťastným.
Tomas van Zavrel (49 let)S českými rodiči přišel z Prahy v září 1968 do nizozemského města Zwijndrecht. Vystudoval tam církevní gymnázium a poté právnickou fakultu v Rotterdamu. V roce 1992 odešel do Prahy jako společník holandské konzultační firmy Kolpron. Později byl ředitelem a společníkem firem Parnas a Stavakon Group. Učil i na Vysoké škole ekonomické v Praze. V roce 2002 se vrátil do Nizozemska, kde se stal představeným domu Komunity l‘ Arche Gouda. O tři roky později už působil jako dobrovolník na poutním místě Lomec u Vodňan. Jeho cesta pak vedla do kněžského semináře v Praze. V roce 2010 ukončil Teologickou fakultu Univerzity Karlovy a v Českých Budějovicích byl vysvěcen na kněze. Rok byl jáhnem v Táboře a poté knězem v různých farnostech na Sušicku. Od letošního srpna je jeho farností Hluboká nad Vltavou, Purkarec a Hosín. Ve volných chvílích rád čte, poslouchá hudbu a sleduje filmy. Na svou další zálibu, koně, zatím na jihu Čech čas nenašel. |
Jeho rodiče si pro něj vysnili zcela jinou kariéru. Emigrovali, aby jejich jediné dítě žilo ve svobodném světě a mohlo něčeho dosáhnout bez politické angažovanosti.
„Chodil jsem na skvělé církevní gymnázium, ministroval v kostele a uvažoval, že budu knězem,“ říká s úsměvem. Doma mu to velmi razantně rozmluvili. Vystudoval tedy práva. Výborná znalost češtiny ho v roce 1992 přivedla pracovně do Prahy.
„Žil jsem v růžové bublině“
Hlavní město si hned zamiloval a doslova se nechal pohltit nabídkou nejen kulturních zážitků. „Ano, měl jsem dost peněz, pěkné auto, drahé oblečení. K tomu patřily návštěvy restaurací a klubů. Taky lásky na jednu noc. Žil jsem tehdy v jakémsi opojení. Přesto všechno jsem v neděli ještě chodil do kostela, ale moc vzorný katolík jsem nebyl,“ poznamenává s vtipem muž s kněžským kolárkem kolem krku.
Když oslavil své třicáté narozeniny ve vyhlášené restauraci se stovkou kamarádů, cítil, že potřebuje nějakou změnu.
„Vydělával jsem spoustu peněz vlastně jen proto, abych je mohl zase utrácet. Na manželství jsem nepomýšlel. Žil jsem v růžové bublině a považoval ji za skutečný život,“ vysvětluje.
A když se ptám, kdy se rozhodl pro změnu, zasměje se. „To je jako ptát se muže, proč se zamiloval do jemu předtím neznámé ženy. Prostě jsem hledal smysl života,“ líčí začátek své cesty.
Založil Asociaci pro rozvoj trhu nemovitostí, zahájil soutěž Nejlepší z realit, začal učit budoucí ekonomy na VŠE. A taky si myslel, že když koupí statek u Vodňan a bude odtud dojíždět do Prahy, pocit povrchnosti zmizí.
Smáli se mu, že prožívá krizi středního věku. Nakonec se na podzim roku 2002 vydal na týdenní pobyt do kláštera servitů v Nových Hradech.
Vzpomínám si na vysoké místnosti, chlad a strohost. Po pěti dnech jsem se náhle rozhodl, že musím spálit všechny mosty. Byl jsem naprosto šťastný. To byl první zlomový okamžik.“
Staral se o handicapované
Vrátil se do Holandska a tam podle pravidel tržního hospodářství usoudil, že mají nouzi o kněze a že tam vystuduje kněžský seminář. „Čekal jsem, že ze mě padnou na zadek. Chodím přece občas do kostela. Jejich obezřetnost a chybějící nadšení se mě velmi dotklo,“ přiznává. Dokonce prověřovali, jestli neutíká před něčím nezákonným.
„Slyšel jsem předtím o komunitě Archa, která se stará o mentálně postižené lidi. Dojel jsem do města Gouda a nastoupil tam jako dobrovolník. Myl jsem záchody, dělal jsem další domácí práce a postižení spolubydlící se stali mými přáteli,“ vzpomíná dnes páter Tomas.
Postupně mu ale začalo vadit, že v komunitě není věnován tak velký prostor modlitbám, jak si on sám představoval. Proto nakonec s dlouhými vlasy, zarostlý a v odrbaných džínách zaklepal u známého kněze na Lomci u Vodňan. Chtěl tady pokračovat v práci dobrovolníka.
„Byl jsem rozčarovaný, když jsem zjistil, že jsem se po třech letech nikam neposunul. Ale byla tam jedna osoba, která mě nakopla: řekla mi, že jsem beznadějný případ a že se takto knězem nikdy nestanu. To byl druhý zlomový okamžik,“ přiznává.
Pak se vypravil za tehdejším českobudějovickým biskupem Jiřím Paďourem a u něj nalezl pochopení. „Dlouhé vlasy jsem nechal zkrátit ješitně asi v nejdražším kadeřnictví v Písku a nastoupil do kněžského semináře.“
Hned dodává, že pokoře se postupně musel učit a učí se jí stále. Takové vnitřní změny jsou podle něj náročnější, než odolávat pokušení nebo vzdát se luxusního života.
Na všech svých dosavadních působištích v sobě nezapřel zkušenosti manažera. Na Šumavě se dokázal obklopit šikovnými lidmi, kteří mu nadšeně pomáhali. Opravovali kostely a začali otevírat církevní památky pro veřejnost. Třeba fara se stala luxusním penzionem. Sehnali peníze i na několikery varhany.
„V Holandsku říkáme, že zlato leží na ulici, jen člověk musí mít otevřené srdce, aby ty příležitosti viděl. A já jich někdy vidím až příliš mnoho,“ směje se.
„Modlím se za obrácení hejtmana Zimoly“
Do smíchu mu ovšem nebylo před téměř pěti lety, kdy mohl při výbuchu plynových kamen v koupelně na faře v Sušici zemřít.
„Zvláštní je, že jsem byl se smrtí smířený a jen řešil, za jak dlouho se asi udusím. Pak najednou jsem ale rozbitým oknem vyskočil z druhého patra na zem. Asi mě Pán Bůh v tomto světě ještě potřeboval.“
Roztříštěná pata a naražená záda ho na tři měsíce vyřadily z běžného života. „Díky péči týmu profesora Dungla na Bulovce zranění nezanechalo následky. Po návratu mě fascinovalo, kolik lidí mi říkalo, že se za mě modlili,“ dodává.
Své letošní přeložení na Hlubokou považuje za další šanci. „Ano, rozjel jsem na minulém působišti spoustu projektů, ale ty by měly pokračovat díky tamějším lidem. Moje práce je hlavně v tom, abych je dokázal motivovat,“ míní.
Jako diecézní referent pro pastoraci při Biskupství českobudějovickém nosí v hlavě mnoho nápadů a těší ho, že má kolem sebe inspirující tým lidí. Vadí mu ale, jak se někteří politici staví k církvi. Podle něj zbytečné rozčilování lidi rozděluje. „Víte, že se modlím za obrácení hejtmana Zimoly? To bude mazec, až se stejným nasazením bude stát po mém boku,“ poznamenává.
Každý člověk podle něj v sobě nese mnoho dobra, ale i zla. Křesťan ale ví, že je hříšník, a pracuje na tom. „Jako zpovědník vím, že je to náročné a upřímná snaha je často neviditelná. Já církev považuji za svou rodinu a miluji ji. Každá nevraživost vůči ní mě zraňuje a vždycky ji budu bránit,“ říká Tomas van Zavrel.
